Každý život má svou hodnotu. Záleží i na prasečím životě, i na kvalitě slepičího života. Jinak by veřejným prostorem nerezonovala diskuse o klecových chovech. Hnutí BLM však nevypadá, že by mu na životech bílých záleželo.
Když přijde na lámání chleba, je vždycky košile bližší než kabát. Každý se rozhoduje podle toho, jak jim je ta která živá bytost blízká nebo užitečná. Podle toho ji individuálně podpoří nebo nepodpoří. Dav se však častěji řídí negativní motivací. Dnes v ulicích řady měst USA sjednocuje dav nenávist proti těm, jejichž existence je jim protivná.
Život užitkového zvířete se může měřit jeho tržní cenou. Lidský život však nelze vyjádřit cenou, ale má hodnotu. Ta má výši individuální, řídí se subjektivním posouzením, bez nutnosti to zdůvodňovat. Jestliže záchrana jednoho života, zlepšení jeho kvality, nebo slabá šance na vyléčení dítěte, stojí 60 milionů Kč, udělá maminka všechno pro to, aby za tím účelem ty peníze opatřila. I když za stejnou cenu by se dalo zachránit třeba jiných 60 životů, nevyměnila by to. Zdravotní pojišťovny mají jiný názor.
A teď z jiného pohledu. Kdyby se ty peníze raději věnovaly na imigrační problém! O tom přemýším vždycky, když mě nějaká slečna přesvědčuje u vchodu do metra s kasičkou. Za ty peníze by se přece do Evropy mohlo dostat tisíc, možná i dva tisíce chudáků, kteří také potřebují pomoc.
Za 420 Kč měsíčně zachráníte (dle současné reklamy Unicef) 4 děti, které vám v dospělosti přijdou poděkovat do Evropy (to už se tam neříká). Myslím, že po takovém daru by se každá duše musela zatetelit skvělým pocitem vykonaného dobrého skutku, a také naše generace by v důchodu mohla profitovat z jejich ekonomického přínosu. Při představě této budoucnosti bych už dnes mohl říci:
Pěkně děkuju!
