Chvála nerovnosti! Pohlaví a rasy nehrají roli.

Jedinci, národy i státy za úspěchy vděčí svým odlišnostem. Promíchání zrna s plevami snad zmírní frustraci plev, ale zrno nevzejde. Nahradí jednoho chytrého stádo blbých? Hegelova přeměna kvantity v kvalitu takto nefunguje.

Lidé jsou různí, liší se hlavně kulturou a svobodou. Motorem světového pokroku je zejména tvůrčí svoboda vynikajících jedinců. Ať už to byli vynálezci, inženýři, politici, vědci, filosofové, panovníci, umělci, lékaři, nebo prostě jen dobrodruzi a odvážlivci. Popírání toho, že právě takovým vděčíme za svůj blahobyt, může vést ke ztrátě Evropy, která už nebude dobrým místem pro život. Materiální dostatek, osobní bezpečnost, vzdělanost, svoboda (i když dnes možná je to jen zbožné přání), lékařská péče, dlouhodobý mír, sociální jistoty ve stáří a v nemoci, nebo i delší život. Ale nic z výše jmenovaného není žádným lidským právem. Všechno bylo dosaženo díky činnosti těch nejúspěšnějších.

Přitom v poslední době věnují zcela průměrní, podprůměrní, až přímo neschopní jedinci, kteří dosud nic nedokázali a k blahobytu nepřispěli, ani studovat nechtějí, miliony chvilek na dehonestaci svých rodičů a prarodičů, kteří jim zajišťovali dosud celkem bezstarostný život. Že dělali všechno špatně, že by měli být zbaveni svéprávnosti atd.

Pro euroamerickou (z našeho pohledu úspěšnou) kulturu je podstatné, že jako norma správného chování občanů vykrystalizovaly vlastnosti, které kvalitě života napomáhaly:

• zájem o studium
• snaha vyniknout
• potlačení agresivity
• poctivost v práci
• zdvořilost v jednání
• zájem o hygienu a zdraví
• podpora nadaných jedinců
• někdy by slušelo víc skromnosti
• to hlavní bude až na konci

Tyto vlastnosti jsou normou v tom smyslu, že občané jeden od druhého takové chování očekávají. Náš svět bude v pořádku, jen když taková bude většina a stát bude většinu podporovat. Dnes má stát starost hlavně o menšiny, které mají zcela jiné zájmy.

Důležité je včasné oddělení zrna od plev. Ti nejschopnější se musí pečlivě vybírat, aby studovali a pracovali pohromadě a mohli se vzájemně obohacovat. Nemůžeme očekávat obohacení od neschopných. Úsilí povýšit úroveň vzdělání inkludovaných jedinců nad úroveň jejich intelektu a zařadit je při vzdělávání mezi ty schopnější vede k oslabení všech. Tragédie je, že někdo považuje dosažení základního vzdělání nebo snad dokonce maturity téměř za lidské právo. Bez soutěže a úsilí, nejlépe i bez stresu z matematiky.

Mnozí rodiče to pochopili a snaží se proto dostat své děti aspoň do víceletého gymnázia, aby se zátěže inkluze zbavili. Není divu, že se ministerstvo školství snaží tuto formu studia utlumit. Argumentuje podle očekávání, že přispívá k nerovnosti ve společnosti. Za mě však chvála takové nerovnosti.

Tento článek však není pouze o inkluzi ve školství, i když jsem k tomu musel sklouznout. Podobně dnešní politika likviduje vše pozitivní nuceným zavlékáním afrických imigrantů do evropského sociálně pracovního trhu. Multikulturalismus, tedy prosazování názoru, že lidé všech kultur jsou si rovni a mají právo na stejnou kvalitu života, je smrtící pro veškerý pokrok, jakého lidstvo dosáhlo.

Ještě horší je stavět ty úspěšné do role, kdy je jim úspěch vyčítán. Že vlastně jejich úspěch je vykoupen neúspěchem druhých. Samozřejmě, že bez bohatství není ani chudoba, beze světla bychom nepoznali tmu, pro samé pravdy kolem mnohdy nevidíme lež, bez nemocí bychom nevěděli, co je to zdraví. Je to, jako by mladí vyčítali Bohu dobro, protože zlo nepoznali. 

Co se týče vzdělání, všichni mají mít rovnou příležitost studovat, pracovat a mít úspěch. Není však žádným lidským právem toho úspěchu dosáhnout a v lenosti, hlouposti a aroganci dělit se o všechny plody práce těch úspěšných.

Když připustím, že všichni lidé jsou si rovni v biologických vlastnostech (rasa, pohlaví), že tedy neexistuje statistická korelace mezi biologickými vlastnostmi a inteligencí, schopností pracovat nebo se vzdělávat, jak je tedy možné, že v různých oblastech světa lidé žijí natolik rozdílně? Důvodem je jiná kultura. Ač stejné rasy i pohlaví, lidé se liší ve výchově, vzdělání, náboženství, tradičním způsobu života, normách chování, morálních hodnotách a vnímání role rodiny a státu.

Každý si jistě dokáže představit rozdíly mezi evropskou a africkou kulturou, jak se liší v pojetí rovnosti pohlaví, svobody projevu, respektu k vlastnicví, agresivity v komunikaci, přípustnosti násilí při opatřování obživy, sexuálních partnerů a celkově vnímání deviantního chování a kriminality. Přišelci si nesou s sebou svou kulturu, kterou jsou odhodláni zachovat, avšak před jejímiž plody údajně utíkají. Těmi jsou chudoba, tmářství, rasová a náboženská nesnášenlivost, útisk a kriminalita.

To hlavní, co potřebujeme, je uvědomit si naši rozdílnost. Nepopírat ji, ale být hrdi na odkaz předků a pěstovat ho. Kultura je přece odvozena od slova kultivovat. To pěstování neznamená rigidní setrvání v neměnnosti, ale v umění rozpoznat pozitiva cizích kultur, schopnost poučit se a přijímat nové věci, které ten rozdíl mohou ještě zvětšit. A umět svou kulturu bránit. Ať se imigranti učí, jak žít lépe! Ne jim tvrdit, že jsou stejně dobří, aby se neurazili. Nejsou.