Připomínáme si 28 let od pádu zločinného komunismu. Jaký je odkaz tohoto výročí pro naši současnost a budoucnost?
17. listopad a události let 1939 a 1989 vstoupily do českého kalendáře jako Den boje za svobodu a demokracii. 28 let po událostech na Národní třídě, které vedly k postupnému pádu komunistického režimu v Československu, nacházíme ve společnosti jedince, kteří na komunismus vzpomínají s neutuchající nostalgií. A není jich málo. Pokud bychom se řídili výsledky posledních voleb, jednalo by se nejspíše o voliče KSČM, ale pak také o ty, kteří uvěřili politikům, že situace si žádá pevnou ruku a rázné lídry, kteří za ně všechny nešvary dneška vyřeší.
Pokouším se nalézt odpověď na otázku, proč i přes nezpochybnitelný ekonomický růst, kulturní rozkvět, možnost cestovat, studovat a pracovat v zahraničí má stále velká část lidí pocit, že současná situace není taková, jak si ji při cinkání klíči na podzim 1989 představovali.
Ekonomická transformace 90. let a způsob jakým probíhala zbavila rychle mnoho lidí iluzí o kapitalismu a neviditelné ruce trhu. Řada z nich přišla o místo v podnicích, které neměly šanci v tržním prostředí přežít. Chybějící právní rámec a neschopnost české justice reagovat na nové druhy trestné činnosti, pro většinu společnosti známé zejména jako rozkrádání a tunelování, vedly k všeobecnému rozčarování nad novými pořádky, byť se stát snažil napravit staré křivdy, například schválením restitucí nebo lustračních zákonů. Když část zločinců spravedlnosti unikla a usídlila se například na Bahamách, zatímco jiní se museli vypořádávat s nezaměstnaností a nízkými příjmy, nelze se divit, že tato doba zanechala v mnohých pachuť a vedla ke ztrátě důvěry v demokratický právní stát.
Řada politiků ve vrcholných státních funkcích pak měla tendence všímat si obyvatel jen v době volebních kampaní a spousta z nich vykonávala své funkce arogantně, bez špetky sebereflexe a přemýšlení o vlastních možných chybách. Občané pak mnohdy dostali pocit, že politika je záležitostí pouze pár jedinců a že jejich vlastní vliv na chod státu je minimální. Stát se jim odcizil.
Současní politici by se měli snažit o co největší zapojení veřejnosti do rozhodování o své budoucnosti. Veřejnost by neměla sloužit jen jako kulisa pro líbivé selfíčko, které si každý politik rád udělá. Veřejnost by měla zaujmout roli partnera pro diskusi. Partnera, který může politika přiblížit každodenním problémům společnosti a zároveň partnera, který se nechá obeznámit s vážností politického rozhodování. Politici by měli být dostupní pro své voliče a to nejen v době před volbami. Měli by pravidelně a nepopulisticky dávat na vědomí čeho v politice dosáhli. A naopak veřejnost by se jich stejným způsobem měla ptát, co pro naši společnou budoucnost udělali.
Současný prezident se snaží přibližovat se občanům v odlehlých regionech, ale spíše než vzájemnou diskusi a prezidentův zájem o ty nejzranitelnější to připomíná veřejnou adoraci hradního papaláše. Prostor mnohdy dostávají „dary pro panovníka“ před pozorností hradu vůči těm slabším. Partneři by měli být v diskusi rovnocenní. Prezident by měl návštěvy regionů využívat pro vyšší účely než jen pro svou permanentní kampaň v přímé volbě. V diskusi by měl přispívat spíše ke klidnění vášní než k jejich podněcování. Spíše vysvětlovat než kázat. A podobně by si mohli počínat i ostatní politici.
Období listopadu 1989 bylo plné očekávání a veřejnost se chtěla podílet na správě věcí veřejných. Dnešní doba se zdá nejpříhodnější pro to, abychom se o to znovu pokusili. Jedině tak můžeme zabránit nárůstu extremismu a všeobecné apatii vůči politice v naší zemi.
