Znal jsem jednoho vojáka

Ve dvaceti jsem pracoval jako člen ostrahy, což je zdvořilostní eufemismus pro práci vrátného. Jako když uklízečce říkáte Kosmetička podlahových krytin.

Tuhle práci tehdy před lety dělali líní mladí těsně po vystudování nebo důchodci. Obojí má společné, že nikdo z nich nikam nespěchá a nikoho v té práci nezajímají.

Pracoval jsem ve firmě Volvo v Michli. Nepatřil jsem přímo firmě na auta, ale strážní firmě, která mě pronajala majiteli třípatrového domu, u něhož firma podepsala nájemní smlouvu.

Majitel byl podnikatelem, který jako by vypadl z četných parodií na tu dobu a na lidi v nich. Lehce získal restitucí peníze a majetek, ale nevěděl, co s nimi, a navíc, jako by se pořád bál, že mu všechno někdo zase vezme – ale zase se je bál utratit.

Občas ve svém domě (určeném pro firmu, bydlel jinde) přespával, a než se odebral na lože z nafukovací matračky a spacáku v podkroví, v pruhovaném pyžamu ve stylu sedmdesátých let procházel celý dům, okukoval místnosti a kontroloval, zdali je zhasnuto. Šel v úspoře ještě energie dál a pro jistotu v některých kancelářích, vytahoval ze zdi zásuvky, protože věřil, že i vypnutá lampička odebírá proud. Nevím, proč to dělal – určitě měl s firmou smlouvu o odběru energie, nebo tak něco – ale na konci jeho obchůzky (šel odshora dolů, a ne opačně, což by bylo výhodnější) jsem ho uvítal dole skoro v pozoru a popřál panu velkomožnému dobrou noc. To měl rád.

Přestože byl ve své podstatě ustrašený socialistický člověk, brousil si lokte a učil se být velkým podnikatelem. Měl malou stavební firmu, kterou spíše něž on vedl jeho řekněme partner, s nímž se často hádal. Stavební firma se skládala ze dvou otlučených Avií a několika starších, věčně upocených dělníků. Doba Ukrajinců tenkrát ještě nepřišla.

Na obchodní jednání vždy nosil slušivý oblek a nikdy nám neopomněl říci, kam odchází. Pak nastoupil do svého Renaultu, dálkově si otevřel bránu přidruženého parkoviště vedle budovy a vyjel do světa jako Pán. Vracel se odpoledne a sebou přinášel velkou krabici s pětilitrovou, nebo snad i víc, lahví Whisky. Přinášel ji často. Říkával, že je dárkem od partnerů, a že neví, co furt s tím (já bych věděl, ale abych si o ní řekl, na to jsem tenkrát ještě neměl) a krabici nechal u mě v kukani, aby se s ní netahal do podkroví. Nedalo mi to a jednou jsem na krásnou krabici udělal propiskou v rohu hvězdičku.

Ano – pokaždé, když přinesl "novou" láhev, jsem ji tam našel. Ten člověk musel dělat ramena i před vrátnými.

Asi pochopíte, že u takového člověka nikdo dlouho nevydržel, a kolegové často žádali naši "ostrahovou" firmu o výměnu pracoviště. Já byl flegmatik, a tak nějak tenkrát jsem měl život kdesi, takže jsem v Michli zůstával a znovu a znovu se seznamoval s novými kolegy, kteří opět nevydrželi dlouho. Většinou proto, že se panu podnikateli z mnoha důvodů nelíbili a on jim nespokojenost dal brzy nahlas najevo.

Byla to doba, kdy vedoucí ještě se svými vrátnými alespoň nějakým způsobem komunikovali.

A tak jednou přišel další kolega, tak třicet, o hlavu menší než já, nicméně s očividně oproti mně vypracovaným tělem. Na ruce měl strašně dlouhou jizvu, která kousek nad loktem končila čímsi, co bych popsal, jako by ho tam něco vykouslo. Prý ho v dětství pokousal pes, řekl nám, a nikdy tuhle historku neopravil.

Měl zvláštní oči. Já tenkrát prožíval lynchovské surrealistické období, takže bych je popsal, jako by po nich někdo dlouho šlapal a ony stárly a každým krokem prožívaly další a další životy v jednom jediném těle.

Byl voják. Prožil válku v Zálivu. Na rameni měl vlajkou, která tenkrát měla význam o polovinu větší než dneska. Rád vyprávěl o tom, jak fasovali krabičku od firmy Primeros. Ne kvůli pohlavním chorobám nebo chráněnému sexu. Kondom nasazovali na hlaveň, aby se dovnitř nedostal písek.

"Jestli najdou Araba," říkal. "Co bude mít v hlavě šprcku, tak ten je náš na první dobrou."

Asi chtěl podotknout, že česká guma nepovolí ani pod vystřelenou střelou.

Víc jsme z něj nikdy nedostali. Pak už mluvil jen o tom, že má ženu, malý dítě, v noci blbě spí a občas bere prášky. Na otázku, co dělá tady, na dně, opověděl, že chce klid. Proto má raději noční směny.

Nikdy ve službě moc nejedl. Na směnu (většinou noční, přes den se mu opravdu nechtělo a služby měnil) nosil dvě až tři krabičky cigaret a plastovou láhev se sirupem na dně.

Jednou se kvůli tomu kouření strašně s majitelem pohádal. Dostal vyčiněno, že nehlídá a pořád hulí. Já u toho přímo nebyl. Já se k nim dostal, až po několika minutách, protože jsem se ve sklepě převlíkal na odchod. Řev majitele se však přeslechnout nedal.

Když jsem se dostal na scénu, zrovna majitel odcházel. Rudej jak krocaní hřebínek.

"Tady není co hlídat!" říkal ten voják. Říkal. Neřval

Já se do ničeho nemíchal. Muž stál ve dveřích na parkoviště a koukal na plochu s několika vozy značky Volvo. Trochu se mu třásla ruka, ta se zraněním z dětství. Řekl jsem mu ahoj a vypadnul – šel jsem s jinýma strážákama na pivo.

Cestou z hospody mě chytla žravá. Nebyla to doba půlnočních kebabů nebo pizzy, ta doba ještě patřila pouličním stánkům s párky v rohlíku a hamburgery v našich pletených houskách s tatarkou a kečupem a s chutí, kterou už si dneska málokdy přivoláte. Jeden stánek stál v blízko zastávky Pod Jezerkou a dneska z něj najdete jeho smutný zbytek. Dal jsem si jeden burger a dva koupil pro toho vojáka, protože jsem šel okolo naší budovy a už tenkrát jsem měl v sobě zárodek čehosi, co se úplně rozvinulo až v posledních letech.

Z dálky vypadala plocha parkoviště vedle domu jako přistávací plocha pro mimozemšťany. Majitel se bál zlodějů a vandalů, a tak instaloval osvětlení na čidla. (Trochu to oponovalo jeho touze šetřit elektřinu.) Většinou zůstávala celou noc zhasnutá, protože nikdo na parkoviště nechodil a namísto obchůzky jsem já psal a ostatní chrápali.

Teď plochá zářila a světla se pořád rozsvěcela, přestože se snažila zhasínat. Stále zaznamenávala pohyb a znovu zalévala plochu až bodovanou září na roztřesenou, vzlykající postavu.

Tu noc jsem se už k parkovišti nepřiblížil a oba burgery hodil do popelnice. Za nedlouho jsem změnil na vlastní žádost pracoviště.

Nevím, nebo spíš tenkrát jsem věděl o životě prd. Věděl jsem prd o tom, co s lidmi dělají místa, jejich práce, traumata, prášky a prostý nezájem lidí – nebo naopak zájem falešný, který ubližuje víc než to vyjmenované ostatní.

Dneska, a mluvím o dnešním dnešku opět internet zaplaví soucitná kondolenční přání za smrt padlého vojáka. Oproti minulému případu se o tom víc nehodlám zmiňovat, a hlavně komentovat. Dělejte si, co chcete, vaše věc – můžeme se pořád plést do věcí, které nám nenáleží. Za měsíc si na něj většina z Vás ani nevzpomene.

Já nikomu soustrast nepřeju. Možná kdyby ano, musel bych ji přát tolik, než bych vůbec zvládnul. Protože já nejsem ten, který by po měsíci zapomínal – a tak bych soustrast přál a přál. Nebo ne přímo soustrast. Přál bych a prosil o rozhřešení. Ne pro sebe. Pro ty jiné.

Pro ty, kteří se nikdy nevrátili zpátky domů, přestože už jsou dávno mezi blízkými. Pro ty, pro něž se jejich zájem o dobrodružství, touha vydělat, nebo třeba jen ucítit, co je čest, je to jedno co – stala děsivou noční můrou, a nejen pro ně samotné. Pro ty všechny chci rozhřešení.

A taky pro ty, kteří jsou pořád na nevydařené noční hlídce.