Dva miliony chvilek pro demokracii, a možná i víc.

A nejsou dva miliony málo? Co třeba tři? Čtyři, pět – všechny miliony. Ono to ale stejně nakonec skončí tak, že počet chvilek bude počtem obyvatel, mínus politici.

Na podobných hnutích je pro mě zajímavé ten jepičí život, jaký mají. Jak vždycky zahoří a zhasnou, když se něco stane – většinou něco, co vytvoří společensko-politickou změnu, po níž se vždycky pozná, že změnou vlastně nebyla a jenom se opakuje něco známé, jenom pod jiným jménem.

O chvilkách pro demokracii, které byly skutečně jenom chvilkami, se neslo, že jsou počinem nespokojeného člověka, co dal dohromady další nespokojené lidi – třebaže se druhým hlasem neslo, že to bylo dílo opozičních politiků, kterým se nelíbilo, kdyby museli čekat roky na svoji příležitost, a tak vymysleli spolu změnu.

Celou pravdu o vzniku se nedozvíme, ale je další pravdou, že ji trochu odhalil pan Rakušan na svém FB účtu dne 18. června, ačkoli o společných chvilkách mluví jako o počinu lidí, kteří chtěli změnu.

Všimli jste si, jak Chvilky po volbách zmizely. Dokonce že zmizeli jejich „bubeníci“, s nimiž jsem před volbami v ulicích diskutoval, ačkoli jejich diskuzní metodou byl monolog. Ne příliš valný. Shakespeare by zaplakal, jak opakování jim bere chuť do hraní. Do toho se člověk musí vcítit pokaždé.

A je to zloděj, a sami vidíte, jak zlatkou zacinká, aby jinému další z kapsy vzal, a pak se ještě holedbal, že právo měl a k tomu neměl stud, když vzal a kradl, a jiný za to morálkou padl, a skrze tribunu nám rozkázal a kat mu ruku podával, leč jak přítel, a ne, aby ťal, a život vzal a právo k tomu vésti národ na ostudu.

Bubeníci zmizeli a lidi se dozvěděli, že vlastně je to jejich vina, co se teď děje. Vzkaz zněl od politika jasně. Vy jste se scházeli, Vy jste chtěli změnu – můžeme snad za to, že mezi námi bylo zkažené jablko?

Dneska už většina z těch přítomných na Letné chápe, že celé to byla tenkrát hra na to odstřihnout pana Babiše od příjmů, aby se na ně napojili jiní pánové a dámy. Čím jsem starší, tím vidím jasněji, že i novým politikům o nic jiného ani nejde. Pouze se mění částky, směrem nahoru. Zatímco dříve politik vysvětloval, kde vzal milion, dneska už se na milion tak nekouká, a když ano, tak je drobným penízem, skoro pouze spropitným. Je vidět, že ceny rostou i v politice a regulace tam nehrozí.

Bylo by fajn si myslet, že setkáním na nějakém placu můžete něco změnit. Že tím něco tvoříte, něco ovlivňující budoucnost v lepším slova smyslu. Můžete si to myslet, dokonce i dlouho, nakonec však vystřízlivíte. Mnozí z těch, co na takových setkáních mrzli v roce 1989 (a opravdu byla velká zima), později pochopili, že také nic neměnili, že jejich setkání bylo podobné divadlo jako jiné mnohokráte později.

Já jsem taky byl idealista. Poslední demonstraci jsem absolvoval s akcí Děkujeme, odejděte – a taky jsem si myslel, kdo ví co nejsem za revolucionáře a jak měním svět. Změnil jsem prd.

U nás shromáždění na náměstí či vhodném placu nejsou formou změny. Spíše komparzem pro jiné, kteří mají rádi velké scény a potřebují na jiné tlak davu – a nemusí jít nutně o politiky. Stačí takto tlačit na nerozhodnuté voliče, nebo na voliče, kteří volí podle některých špatně.

Tohle je taková specialita, protože se davy a jeho síla používají u nás, ale i ve světě od nepaměti. Takový hezký příklad je z padesátých let minulého století při procesu se soudruhem Slánským a dalšími soudruhy (pro ty mladší, to byl proces, kdy jedni komunisti museli prásknout ty druhé, jinak by skončili jako ti druzí, co je oni první práskli) – příklad, kdy se soudruzi dozvěděli o trestu smrti a přirozeně jím byli rozrušeni. Aby však zbytečně připravený proces nekomplikovali, bylo jim namluveno, že lidé stávkují v ulici a v továrnách a žádají jejich veřejný a ponižující lynč, třebaže nic takového se ve velkém nedělo. Soudruzi na trest kývli, aby se vyhnuli hněvu davu, který nebyl. Ne že by si tihle soudruzi pomohli, ale jiní soudruzi byli rádi, že nezlobí.

Přesto věřím, že musí existovat forma, jak věci budoucí měnit k lepšímu. Jenom to není forma davů na náměstích. Tam je cítit moc negativní energie a ta nikdy sama o sobě nic dobrého nezačne. Pravděpodobně tak půjde o změnu v podobě kulturní, spojenou s výchovou lidí nehledě na věk a míru zklamání, s jakou se ten a ten jedinec už v životě potýká. Jinými slovy půjde o něco, kde se člověk naučí věřit v sebe, nikoli v dav, nebo alespoň ne v někoho, kdo se ozve, že to vezme za Vás.

Ale to je ještě poněkud daleko. Teď jsme teprve u chvilek. Nevím, kolik takových chvilek by bylo potřeba pro změnu světa, ale bude jich o hodně víc než miliony. Už jenom proto, že se vždycky najde někdo, kdo Vám pěknou chvilku zkazí – nebo chce do její podstaty nebo snahy o ni plivnout. Udělá to jenom pro svůj zájem, ne pro zájem někoho jiného. Politika by tím osobním zájmem být neměla, leč zatím pořád je. A jakékoli chvilky na tomhle světě s davy naladěnými na revoluci, stále v režii osobních zájmů jsou.