Nejvíc mě na těch korupcích štve, že já jsem ten poctivý vůl

Nebo by to asi mělo být jinak – jako že jsem rád, že nic neberu a můžu jít večer spát (jako tramvaják někdy v noci nebo k ránu) a slovy Švejka si před usnutím říct, že to jsem byl ale dneska tolik poctivý.

Ale už trochu vážněji. Jakmile Čech od jiného slyší, že si při korupčních kauzách připadá blbě, hned mu naskočí, že je to jenom proto, protože právě jemu nic nedali, a tak nadává a považuje všechny na zloděje a volá spravedlnost, někdy i Boha, aby zakročil – ale kdyby dostal, napadne Čecha i jiném Čechovi, to by byla jiná, to by ten jiný Čech nenadával, to by naopak mlčel, to by považoval jiné Čechy za uřvánky a za bojovníky za svobodu a spravedlnost, o které nevědí zhola nic.

Já si blbě připadám, ale jak na sebe koukám, jak na sebe nastavuju zrcadlo, jak sebe podrobuji sebeanalýze, jak sám si dělám duševní hygienu – jak tak tohle všechno dělám, nevidím na sobě, že je to proto, že bych někomu záviděl.

(Jiný Čech teď mává rukou a říká – no to víš, že jo, blbečku, to víš že jo – ale tohle od jiných očekávám, a tak to neposlouchám a pokračuju dál.)

Připadám si blbě, a k tomu už i hloupě, že se snažím dělat svoji práci normálně, že se vlastně skrze ni snažím normálně žít, a to tak, aby se kvůli mně někdo jiný taky necítil blbě a nepřipadal si hloupě, že on se snaží dělat svoji práci normálně a skrze ni se snaží i normálně žít, a to proto, aby se kvůli němu někdo jiný necítil blbě a hloupě, jelikož i ten se snaží...

Na předchozím odstavci vidíte, že vždycky stačí strašlivě málo, dalo by se říct, až odporně málo, aby rovnice, která je jednoduchá a je i takovým základem pro život, přestala fungovat a zasekla na obyčejném lidském faktoru, jehož podstata je, že onen faktor vidí někdo jinak.

Je to zvláštní, kam se dokážeme jako lidé dostat, poněvadž věřím, že úplně všechny z nás, nebo alespoň většinu z nás, učili, že krást se nemá, a když ne přímo krást, nemáme se k jiným lidem chovat tak, aby jim naše ubližování ubližovalo.

Vlastně – říká se to ještě dětem, že ano? Neztratilo se to někde? Neříká se dneska něco jiného?

Korupční kauzy jsou v jádru všechny stejné a jsou si v něm podobné jako vejce vejci – jediný rozdíl je počet lidí v ní a výše sumy, o jakou jde. Tak či onak, pořád je to lumpárna, v níž někdo zbohatne na úkor někoho jiného.

Obdobně stejné je i chování lidí v kauze nebo okolo ní. Buď nikdo nic neví a je šokován, nebo naopak ví, a to již tak dlouho, že si už dřív zaplatil letenku na svobodu. Je zvláštní, že v tomhle chování už rozdíl je – protože zatímco ti první ze začátku příliš pozornosti nelákají, ke konci pak ano, a někdy hodně. U druhých funguje pravý opak. Nejprve lákají pozornost za svá zvláštní prohlášení a vědomí kauzy, pak se od nich pozornost odvrací – jako od krys.

Teď ta osobní rovina. Jsem tramvaják a jsem rád, že mi to mnozí připomínají, i když nevím o tom, že bych měl výpadky paměti – a jsem tramvaják, který nemá domovskou vozovnu, jelikož Hloubětín poslala k zemi studie, že má neopravitelnou havárii střechy. Byl to tenkrát jakýsi pan Dolínek, za něhož se, nebo spíše díky němu, odstranění vozovny událo, a pamatuju si, jak na Palmovce před volbami žebral o hlasy výměnou za slib, že nám postaví novou. My ho poslali někam a oni nás poslali do depa v Hostivaři – dalo by se říct, že to bylo stejné místo.

Po několika letech je na místě vozovny Hloubětín díra, staré obvodové zdi, a abych nebyl jenom kritický, nová stavba měnírny. Pro neznalé se jedná o stavbu velikosti průměrného domku a rozvodny v ní. Je to tak týden, co jsme se dozvěděli, že by se stavba měla konečně hnout, a dokonce s menší cenou, než se původně zamýšlelo.

Bohužel radost nás z Hloubětína brzy vystřídaly obavy, aby se korupční kauzy nedotýkaly taky stavby nové vozovny, na níž roky čekáme. A to čekáme nejen proto, že mnozí z nás to mají blíž z domova, nebo k domovu – záleží na jakou směnu jdete, jestli na ranní nebo se vrací z té polonoční. Vozovna, teď tedy spíš místo po ní, je rovněž kusem tramvajácké historie a pro mnohé, mezi něž se také řadím, věcí nostalgie a vlastním symbolem, kam v DP patřím. (Není nic divného, že se nátury řidičů rozlišují podle příslušnosti k vozovně.)

Nejsem z kauzy šokovaný. Není první, jakou zažívám, a žel ani poslední, jelikož jednoduchou rovnici pro život chce často někdo narušovat. Jsem naštvaný. Sice je to v mém vlastním výsledku skoro k ničemu, je to maximálně pro tenhle blog, ale alespoň jím chci říct, že o věcech vím, že mi nejsou jedno a že jsem rád, když se objeví někdo, kdo podobné kauzy řeší.

Třebaže vím, že se i tak najdou tací, co si teď myslí, že někomu jenom závidím, že jeho podmázli, a mě ne.