Podotýkám, že tenhle článek není o konfliktu na východě, ale je o konfliktu mezi námi a v nás samotných. Prohlášení pátých kolon prosím nečekejte.
Už jenom to, že přišla doba, kdy musíte na začátku článku vysvětlovat, co jím vlastně myslíte, nás vrací do doby, kdy se psaly politické komentáře k vysílaným nebo vydávaným dílům, aby čtenář a divák pochopil, na co se vlastně dívá, a hlavně jak se ideologicky dívat má.
Na tuhle práci psaní komentářů vzpomínal v životopise i Jaroslav Dietl, jenž jako mladý autor podobné komentáře psal.
Ale máme, co chceme, a máme to díky tomu, že máme strach normálně samostatně myslet a komunikovat a naše myšlení a pak i komunikace se odvíjí podle toho, jak moc budeme oslavováni a jaký hezký politický komentář si napíšeme.
Já to moc valný nemám. Od včerejška díky různým komunikačním křižovatkám vím, že jsem kolaborant, člen páté, možná již šesté kolony (to by bylo, abych nepovýšil), jsem zrádce národa, jsem miláček Ruska a prý budu viset.
Je zvláštní, že s tím pověšením se to neobjevuje v naší kultuře poprvé a nevím, který rok mi to vlastně připomnělo. Jestli 1918, 1938-45, 1945, 1948, 1968, 1989, a pak 1996, kdy jsem říkal, že na fotbalovém Euru vyhrají Němci.
Na věšení v průběhu času je vždycky zvláštní, že v mnohých po sobě jdoucích časech chtějí věšet stále ti samí lidé, byť pokaždé z jiných důvodů, za které by případně dříve byli pověšeni sami, a nestalo se jenom proto, že včas někoho pověsili.
Netuším, kde se to s tou mou oblibou Ruska v očích jiných vzalo, protože jsem jenom komentoval dění, které Rusko vede k určitým krokům, a třebaže se vývoj měnil, měnily se tím kroky a s nimi i komentáře – ale jak vidno, a poslední dobou také není ničím zvláštním, čtenářovo oko nesoudí text, ale přímo své pocity, které už se filtrují na to, jaký ideový komentář by si před svými přáteli vysloužili.
No dobře, volal mi včera jenom jednou – a to se ptal, jestli to jako myslím vážně s tím Černobylem?
„Samozřejmě, Vladimire Vladimiroviči,“ říkám já. „Černobyl je potřeba!“
„Ale můj milý budoucí generální řediteli Dopravního podniku v Kyjevě,“ říká Vladimir Vladimirovič, „pokud zaútočím na Černobyl, západní média si vymyslí historku, že hodlám narušit ochranný sarkofág reaktoru a rozpoutat nukleární holocaust!“
„Ať si píšou, co potřebují. My víme, Vladimire Vladimiroviči, proč tam jdeme.“
„Proč?“ zeptal se Vladimir Vladimirovič.
„No to je přeci jasné, můj milý Vláďo!“ říkám já. „Protože je tam schovaný transformer, a ten se bude ještě hodit!“
No tak jsme se zasmáli, i když to nebylo vtipné, a budeme pokračovat. Stejně ne tak vtipně.
Velká slova o obraně proti zlu vzala za své a mnozí brzy pochopili, že se velká protiofenziva konat nebude. Nebo jinak – pochopili někteří až teď, nebo to věděli už dávno?
Trochu mimo: zaujalo mě mimo jiné, že některé novinové deníky už včera ráno měly svůj příběh. Fotky vlajek, slova o svobodě – jako by mnohé trefily datum, třebaže se to před tím mnohým agenturám nepovedlo. Možná druhý největší případ kolektivní představivosti od požáru Říšského sněmu.
Svět řekne, že nechce riskovat konflikt, který by se vyhrotil. Pokud to tak je, máme otočení v zájmech podobné jako ve včerejším prohlášení Miloše Zemana.
Já osobně si o ozbrojených konfliktech po léta myslím, že nejsou náhodné – tedy ne náhodné tak, jak náhodné se tváří. Věřím, že vždycky je mezi stranami nějaká určitá dohoda, protože konflikt s bolestí a mrtvými je něco, co nikdo tak moc nepotřebuje, ale spíš touží po moci a po prostoru.
Podle mého Západ Ukrajinu obětuje a obětuje ji proto, že v ní nemá nebo nevidí větší nebo vyšší zájem. Možná ji obětuje proto, že tím dává někomu jinému záruku, že pokud nepůjde dál, bude to vlastně v pořádku. V pořádku v tom smyslu, že svět uvidí Putina jako nekonečnou hrozbu (stejnou, jako ji vidí Miloš Zeman), a proto je dobře ji neprovokovat.
Vzpomínám si, že před lety v jednom filmu jménem Kanadská slanina (a je zajímavé, že ho režíroval pozdější dokumentarista Michael Moore, který USA kritizuje) zazněla myšlenka, že USA je tak silné, jak silný je jeho nepřítel, a abyste právě sílu ukázali, musíte mít právě správného nepřítele.
Svět se zachoval, a my s ním, jak se zachovat měl – podle mého, dle plánu. To jest ukázali jsme soucit, pochopení, vyvěsili jsme vlajky, změnily si trochu obrázky na sociálních sítích, ukázali, kdo je největší nepřítel.
Instituce, co se specializují na ochranu lidských práv před čímkoli, svolali demonstrace a některé známější osobnosti se vyfotili v dojemných obrazech, v nichž ukázali, jak hluboko city mohou být raněné.
A k tomu vám něco řeknu. Ukrajina není jen velká země, jak si ji představujeme. Jsou tam místa, kde život velmi zjemněle řečeno, není jednoduchý a jeho těžkosti si neumíme představit. Nedivím se, že někteří ze země odcházejí a hledají nový život (o to, jak se pak na návštěvě chovají teď nejde).
Proč ti, kteří teď pláčou bolestí a dojetí, neřešili tu zemi jindy? Proč se nestarali, jak tam lidi žijí? Že je to úplně něco jiného, než si myslíme. Otázka – proč tohle neřešila jejich vláda?
Je to zvláštní, ale konflikt přinese jediného vítěze, a co je horší pro svět, tak ten vítěz bude na mnoha místech jako vítěz vítán a oslavován.
My však máme splněno. Máme vyvěšené vlajky. To umíme. Myslíme na tu zemi na východě. Nebo u toho myslíme, že je lepší, aby visely vlajky než aby někdo, kdo je vyvěšuje, myslel na možnost, že bychom viseli my.
