Vánoční legenda o Cigíškovi z Vysočan (z Harfy)
Za legendu však nepočítám ani zážitek z dětství, když se kdosi z rodičů rozhodl, že budeme na Štědrý večer večeřet, až vyjde první hvězda, a čekajíc na ni na stráni k Višňovce, jsme díky nízké oblačnosti večeřeli až pětadvacátého ve čtyři hodiny ráno.
Za legendu považuju něco jiného, a její počátek je taky v mém dětství. V sedmaosmdesátém na Harfě chtěl někdo udělat Mléčný bar. Udělat chápejte jako skutečně vykrást – a déle pamatující si na něj jistě vzpomenou.
Já viděl konečnou fázi loupeže, a to když dva pachatelé opouštěli místo činu do vnitrobloku. Na našem dvoře se vždycky něco dělo a já se ne něj ze svého pokoje rád díval. Praly se tam kočky (ve sněhu jejich bitvy vypadaly opravdu gladiátorský), honili se potkani, občas tam sousedé zapalovali ohně a hráli na kytaru písničky, jimž jsem nerozuměl.
Jako dneska vidím díky sněhu ve zvláštní zimní tmě siluetu jednoho pachatele utíkajícího po střeše kůlny a křik někoho jiného: Stůj, nebo střelím. Pak rána. Ne střelba, nýbrž, jak pachatel někam skočil. Druhého už drželi příslušníci v poutech. Toho druhého asi nedostali.
Na rohu Freyovky, kde dneska stojí Sport, byla hospoda. Říkalo se jí Konibar. A tam se člověk dozvěděl nejzajímavější věci z okolí. Já tam chodil tátovi pro pivo (a cucal cestou ze džbánku), než mi později nějaký zákon i tohle čepování zakázal, a děti od té doby začaly chlastat víc a pořádně. O loupeži se tam mluvilo, a taky se podle řečí dalo poznat, že by si ji nikdo z místních nedovolil.
Ta doba byla zvláštní, ano – ale měla i svoje nepsaná pravidla. Třeba, že mezi místními fungovala jakž takž tolerance. Dnešní eurokomisař přes multikulturní záležitosti by čuměl s otevřenou hubou. Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni – a byla to pravda. To byly městské státy, kde se nezvaným návštěvám dobře nevedlo.
A to víte, že jsem si to hned ve škole ověřoval (u Horvátha a Grundzy, Horváth byl sice z Nových Vysočan, ale už měl styky a pěknou, vysokou ségru s dlouhými vlasy jak havraní peří – ano, takovou jsme měli třídu, čum, eurokomisaři, čum). Na mléko z místních prostě nikdo nešel.
Ale začala legenda. Právě touto loupeží, protože v hospodě pan Polák (který kdysi šel do hospody se zlomenou nohou a cestou si zlomil i tu druhou) řekl, že to asi mlíkaři naděloval před Vánoci Cigíšek.
Jak je něco blbý, tak blbý, že se to lidem líbí, chytí se to. Netrvalo dlouho a už se vyprávěla historka o nové bytosti, která dětem nedává, nýbrž bere. A to považte ještě před kulturním kobercovým náletem (a třeba i Grinchem), s jakým na nás Amerika po revoluci přišla.
Nás dětí bylo v hospodě hodně, protože my jsme ještě rodiče poslouchaly a pomáhaly jim, a jelikož humor opilcům nikdy nechyběl, hned nám místní říkali:
A děti slyšely, jak voní zvoneček a utíkaly od stolu do obýváku, ale tam nic nebylo. Ani ten zvoneček nebyl zvonečkem, ale střepy z okna. Z pokoje zmizelo skoro všechno. Dokonce i stromeček. Jeho špičku děti zahlédly, jak mizí rozbitým oknem. Chudáci děti.
Víte, děti vyrůstající v podobných čtvrtích na Ježíška příliš dlouho nevěří. Dokáží si dát dvě a dvě dohromady, a pochopí, že do místa, kam se bojí po setmění i policajt, se určitě neodváží cizí dítě. Nota bene s pytlem dárků, o něž by rychle přišel.
Takže zatímco jinde se zlobivé děti straší tím, že někdo určitě nepřijde, u nás se používal opačný postup, a to že za naše zlobení právě někdo dorazí.
Zlobivé děti jinde vystrašeně říkaly: Ne, ne, přijde, přijde.
My vystrašeně opakovali: Ne, ne, ne, nesmí, nesmí.
Ale to už je dávno. A já si na to zrovna dneska vzpomněl.
Teď je jiná doba. Harfa a Vysočany se mění a já si na ty staré časy občas vzpomenu, protože byly nějak lepší. Taky si říkám, jak by třeba v našem kulturním rozkvětu v naší dopadl podsouvaný Satan Kalous?
Blbě.
Objevit se na Harfě cizí chlápek s velkým pytlem, hádám, že bych dostal od nových nájemníků kolem a kolem do držky a skončil by v trenýrkách pod mostem přes Rokytku. Nehledě na to, že za týden, až by maso trochu zkřehlo, by sousedé pořádali ze sobů zvěřinové hody a na dně lahve s vodkou řešili, jaké je to vlastně Rudolfovo tajemství.
+++++
Doba se změnila a já vyrostl, a měním se s dobou. Zatímco jindy bych jenom popřál veselé Vánoce, dneska pod tímto článkem musím přidat úvahu o tom, jak na vyprávění s podobnou tématikou reagovat. Jistě by se našel nějaký rejpal a módně se snažil článek prohlásit za rasistický, poněvadž to tak někteří lidi dělají a vezou se na vlnách, které nejsou vždy přínosem pro společnost. K tomuhle mohu říci jenom to, že pokud v tomto příspěvku něco hledáte, najdete tam pouze jediné.
Kousek mého dětství.
Pavel Hewlit
Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je
Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.
Pavel Hewlit
Ta válka muší bejt, to Vám poudám
Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Pavel Hewlit
Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze
Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.
Pavel Hewlit
Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj
Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.
Pavel Hewlit
Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty
Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
Další články autora |
Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky
Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...
„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici
Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...
Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím
Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...
Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali
Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...
Pavel se zranil na motorce. V nemocnici na pozorování zůstane několik dní
Prezident Petr Pavel se zranil při jízdě na motorce. Zranění nejsou vážná, ale vyžádají si...
Býčí zápasy končí i v Kolumbii, podle nového zákona do tří let
Kolumbijský parlament schválil zákaz býčích zápasů. K tomuto kroku dospěl po sedmi letech...
Soudy v Česku nepracují. Drtivá většina úředníků stávkuje za lepší mzdy
Přes devadesát procent soudních úředníků vstoupí dnes podle justičních odborů do stávky. Některé...
Poslanci chtějí vysvětlení od Jurečky, že mají lidé v penzi trávit 21,5 roku
V diskusi o návrhu důchodové reformy, která má zvýšit věk odchodu důchodu nad 65 let podle doby...
V Gaze se 70 procent pomoci z moře ukradlo. Hamásu se „odklánění“ hodí
Premium Plán amerického prezidenta Joea Bidena nakrmit Gazu pomocí plovoucích přístavů dostal ránu...
- Počet článků 942
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1418x
Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz