Ne mnoho novějších pražských čtvrtí má svoje pouliční legendy. Ty starší nepočítám – stará Praha jich má dost a kolikrát není pro legendu ani kam plivnout.
Za legendu však nepočítám ani zážitek z dětství, když se kdosi z rodičů rozhodl, že budeme na Štědrý večer večeřet, až vyjde první hvězda, a čekajíc na ni na stráni k Višňovce, jsme díky nízké oblačnosti večeřeli až pětadvacátého ve čtyři hodiny ráno.
Za legendu považuju něco jiného, a její počátek je taky v mém dětství. V sedmaosmdesátém na Harfě chtěl někdo udělat Mléčný bar. Udělat chápejte jako skutečně vykrást – a déle pamatující si na něj jistě vzpomenou.
Já viděl konečnou fázi loupeže, a to když dva pachatelé opouštěli místo činu do vnitrobloku. Na našem dvoře se vždycky něco dělo a já se ne něj ze svého pokoje rád díval. Praly se tam kočky (ve sněhu jejich bitvy vypadaly opravdu gladiátorský), honili se potkani, občas tam sousedé zapalovali ohně a hráli na kytaru písničky, jimž jsem nerozuměl.
Jako dneska vidím díky sněhu ve zvláštní zimní tmě siluetu jednoho pachatele utíkajícího po střeše kůlny a křik někoho jiného: Stůj, nebo střelím. Pak rána. Ne střelba, nýbrž, jak pachatel někam skočil. Druhého už drželi příslušníci v poutech. Toho druhého asi nedostali.
Na rohu Freyovky, kde dneska stojí Sport, byla hospoda. Říkalo se jí Konibar. A tam se člověk dozvěděl nejzajímavější věci z okolí. Já tam chodil tátovi pro pivo (a cucal cestou ze džbánku), než mi později nějaký zákon i tohle čepování zakázal, a děti od té doby začaly chlastat víc a pořádně. O loupeži se tam mluvilo, a taky se podle řečí dalo poznat, že by si ji nikdo z místních nedovolil.
Ta doba byla zvláštní, ano – ale měla i svoje nepsaná pravidla. Třeba, že mezi místními fungovala jakž takž tolerance. Dnešní eurokomisař přes multikulturní záležitosti by čuměl s otevřenou hubou. Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni – a byla to pravda. To byly městské státy, kde se nezvaným návštěvám dobře nevedlo.
A to víte, že jsem si to hned ve škole ověřoval (u Horvátha a Grundzy, Horváth byl sice z Nových Vysočan, ale už měl styky a pěknou, vysokou ségru s dlouhými vlasy jak havraní peří – ano, takovou jsme měli třídu, čum, eurokomisaři, čum). Na mléko z místních prostě nikdo nešel.
Ale začala legenda. Právě touto loupeží, protože v hospodě pan Polák (který kdysi šel do hospody se zlomenou nohou a cestou si zlomil i tu druhou) řekl, že to asi mlíkaři naděloval před Vánoci Cigíšek.
Jak je něco blbý, tak blbý, že se to lidem líbí, chytí se to. Netrvalo dlouho a už se vyprávěla historka o nové bytosti, která dětem nedává, nýbrž bere. A to považte ještě před kulturním kobercovým náletem (a třeba i Grinchem), s jakým na nás Amerika po revoluci přišla.
Nás dětí bylo v hospodě hodně, protože my jsme ještě rodiče poslouchaly a pomáhaly jim, a jelikož humor opilcům nikdy nechyběl, hned nám místní říkali:
A děti slyšely, jak voní zvoneček a utíkaly od stolu do obýváku, ale tam nic nebylo. Ani ten zvoneček nebyl zvonečkem, ale střepy z okna. Z pokoje zmizelo skoro všechno. Dokonce i stromeček. Jeho špičku děti zahlédly, jak mizí rozbitým oknem. Chudáci děti.
Víte, děti vyrůstající v podobných čtvrtích na Ježíška příliš dlouho nevěří. Dokáží si dát dvě a dvě dohromady, a pochopí, že do místa, kam se bojí po setmění i policajt, se určitě neodváží cizí dítě. Nota bene s pytlem dárků, o něž by rychle přišel.
Takže zatímco jinde se zlobivé děti straší tím, že někdo určitě nepřijde, u nás se používal opačný postup, a to že za naše zlobení právě někdo dorazí.
Zlobivé děti jinde vystrašeně říkaly: Ne, ne, přijde, přijde.
My vystrašeně opakovali: Ne, ne, ne, nesmí, nesmí.
Ale to už je dávno. A já si na to zrovna dneska vzpomněl.
Teď je jiná doba. Harfa a Vysočany se mění a já si na ty staré časy občas vzpomenu, protože byly nějak lepší. Taky si říkám, jak by třeba v našem kulturním rozkvětu v naší dopadl podsouvaný Satan Kalous?
Blbě.
Objevit se na Harfě cizí chlápek s velkým pytlem, hádám, že bych dostal od nových nájemníků kolem a kolem do držky a skončil by v trenýrkách pod mostem přes Rokytku. Nehledě na to, že za týden, až by maso trochu zkřehlo, by sousedé pořádali ze sobů zvěřinové hody a na dně lahve s vodkou řešili, jaké je to vlastně Rudolfovo tajemství.
+++++
Doba se změnila a já vyrostl, a měním se s dobou. Zatímco jindy bych jenom popřál veselé Vánoce, dneska pod tímto článkem musím přidat úvahu o tom, jak na vyprávění s podobnou tématikou reagovat. Jistě by se našel nějaký rejpal a módně se snažil článek prohlásit za rasistický, poněvadž to tak někteří lidi dělají a vezou se na vlnách, které nejsou vždy přínosem pro společnost. K tomuhle mohu říci jenom to, že pokud v tomto příspěvku něco hledáte, najdete tam pouze jediné.
Kousek mého dětství.
