Vadí Vám debata o chlebíčcích?

Lidé si dokáží závidět cokoli. Dneska už to není jenom bohatství, peníze a moc, dokáží závidět mnohem méně – jako by se závist stávala nedostatkovou surovinou, a těžilo se kvůli ní hlouběji a hlouběji.

Závist má mnoho podob, nebo spíš variant. Jako by nešlo jenom o pouho pouhé závidění, ale bylo potřeba z něj vydolovat ještě něco navíc, co se ve finále ukáže jako samotné opodstatnění celé závisti – a postaví závist na roveň něčeho přijatelného a správného.

Bohužel doba a nálada pokročila a "Blbá nálada", o níž před lety mluvil pan Havel, se změnila, zmutovala, na něco ne už tak smutného, ale spíš na něco, z čeho jde až strach. Lidé začali být ve své závisti krutí, a jak se ji snaží obhájit a strkají jí do těch přijatelných, až vlastně omluvitelných rovin, stávají se z nich nepřející stvoření.

Úplně nejvíc v dnešní době lidi naštve, když jste nehledě na poměry kolem stále tím, komu se říká že je svůj.

Teď si vzpomínám na slova Jokera z filmu Temný rytíř, který vysvětloval, že pokud se lidé chovají podle plánu, je všechno v pořádku, přestože se chovají oproti morálním pravidlům.

"Pokud ohlásím, že zítra něco zapálím, nebo vyhodím do povětří autobus, je to O.K. Chovám se podle plánu. Lidi nešílej."

Plán dnešní doby je jednoduchý. Buď naštvaný, záviď, moc nevyčuhuj, chovej se loajálně ku společnosti, která taková je. Nedej Osude, aby ses choval jinak. Ať tě ani nenapadne se tak chovat. Vůbec na to ani nemysli, že by si mohl být jiný.

Společnost se dostala do úrovně, kdy obyčejná veselost, vstřícnost nebo odhodlání se jeví jako něco zakázaného. Sice se kolem dokola mluví o tom, že byste měli takoví být – ale jako by to bylo jenom na oko a ve skutečnosti se měli přizpůsobovat sobectví a pokrytectví.

Měl jsem včera zácvik – to znamená, že jsem zacvičoval řidiče a kontroloval jeho jízdu. Byl to trochu jiný zácvik než obvykle, protože jsem zacvičoval kolegu, jehož znám dvacet let (sám jezdí ještě o deset let déle) a zácvik měl jenom proto, poněvadž delší dobu marodil.

Jízda tramvají je jako jízda na kole nebo na koni, nezapomíná se. Sám jsem dlouhou absenci v práci zažil, a to ještě v dobách, kdy po ní zácvik nebyl potřeba, a vím, že mi stačil necelý kilometr, abych byl zase zpátky a jel jako z partesu.

 V tomto případě proto nemáte řidiči co vysvětlovat (cítil bych se opravdu trapně), a tak si ten den užíváte, protože se bavíte o věcech jiných než MHD a DP a šichta vám lépe utíká.

Pokud namítáte, že řidič se nemá co vybavovat, souhlasím s vámi na polovinu, jelikož po letech praxe (pokud nejste čtenář kolejí, co neuhne pohledem) je pro vás nějaké to slovo milým zpestřením pro jinak rutinní den. Je pravda, že za několik let si svoje schopnosti vybrousíte do podoby, že víte, že tamto a tamto auto vám tam vjede nebo že tento dobíhající vám nepoděkuje ani za zlaté prase.

A tak jsme se bavili, jízda plynula bez problémů, a přes různá témata jako třeba kolegyně, novinky v DP, novinky v kinech, jsme se za několik hodin dostali k žrádlu a k tématice chlebíčků.

Jelikož nemohu zde dělat reklamu, a oni mi taky nedali ani drobek, řeknu, že jsme se bavili o luxusních chlebíčcích za vysokou cenu a důvod, proč takovou cenu mají.

(Kolega říkal: "To je to tak drahý? A to jsem tam chtěl vzít rodinu." A já: "Musíš je před návštěvou nakrmit, a dát si dohromady jenom jeden chlebíček! Na ochutnání")

Jak zanedlouho vidno, téma chlebíčků se nelíbilo cestujícímu, který zřejmě náš hovor neunesl, a tak si při vystupování stěžoval.

(Podotknu: že mu nevadilo asi během jízdy, poněvadž si stěžoval až při výstupu. Je zajímavé, že každému to vadí, jenom když vystupuje – do té doby odvahu se ozvat nenalezne. Asi to má co dělat se zbabělostí, ale to bych tady teď nerozebíral.)

Vážený klient si stěžoval na chlebíčky.

Snažil jsem se mu situaci osvětlit se vším všudy, dokonce jsem upozornil na perfektní jízdu s absencí Mimořádných událostí (nehody atd…), ale cestující a alkohol, který mu koloval v krevním řečišti, se držel svého a "statečně" na zastávce nadával, že díky tomu jezdíme pozdě a že z toho vyvodí důsledky.

"Já jsem z Dopravního podniku a vím, jak věci řešit!" řekl jako velkou tečku před oponou.

No potěš – pomyslel jsem si. To budou mít lidi radost. Nalitej, a ještě se chlubí, že je z DP. Takhle se není co divit, že máme nedostatek zaměstnanců a vůbec jsme té chvíli neřešil, že člověk znalý poměrů porušuje Přepravní řád – pak už opravdu nemůžeme vyžadovat, aby ho dodržovali ostatní cestující.

Nemělo význam a ani nebyl čas dál situaci řešit, a tak jsem mu oznámil služební číslo, počítačové číslo a vozovenskou příslušnost, a pán odešel středem, třebaže mu to v chůzi uhýbalo trochu směrem napravo.

Je zvláštní, že když se ozve jeden hlas, vždycky se najde někdo, kdo najednou taky sebere odvahu, a proto se do mě pustil jiný pán, ten seděl, který se mi snažil osvětlit, že v tramvaji má být ticho.

Poprosil jsem ho, aby mluvil víc nahlas, protože ho přes hluk motorů špatně slyším.

Co vám budu povídat, nakonec jsme si hezky pokecali. Tedy, mluvil jsem já, on se ke slovu už nedostal. Vyprávěl jsem mu o těžkých údělech řidičů, o jejich zodpovědnosti, o tom, že jsem chůzí zhubl dvacet kilo, že jsem hrál divadlo, že i šeptat na pódiu se musí nahlas, aby zadní řady slyšely, a že bych taky byl rád, abych se vešel do kabiny a celou šichtu nestál na jedné noze a pořád se nevyhýbal cestujícím, co se se mnou dotykem těla chtějí mazlit, že když si sednu na panel tak není vidět do velkého zrcátka a to se často bourá, au au au, a nakonec (ani nevím proč) jsem se dostal k tomu, že teď zrovna píšu pohádku, a pán ji chtěl vidět, protože si myslel, že celou dobu kecám, a jelikož mám u sebe na opravení rukopis, tak jsem mu ho půjčil, a pán byl smutný, tak zvláštně smutný, protože si opravdu myslel, že celou dobu jenom kecám a jsem jenom blbeček, který mačká zvonek a dělá na cestující ble ble ble, a tak si tak listoval, a byl smutný a smutný, a já mu vyprávěl, jak mě redaktor sežere.

Já vím, že se to nemá, chlubit se – ačkoli když někdo něco umí, proč by to světu neukázal (to je pak zase ta závist z druhé strany) – ale já vám povím, mně to už i vadí, jak si lidé o nás myslí, že jsme jenom nějací tupci, že neumíme nic jiného než být údajně na lidi oškliví a schválně jezdit pozdě – vadí mi ta jejich závist, která se potom promění na agresi a vyhrožování, a ty lidi to dělají jenom proto, že sami neumí ukázat něco zvláštního, něco ze sebe, přestože já věřím, že každý člověk má na něco nadání, a problém je jenom v tom, že ho nehledá a rychle věci vzdává a pak je z toho smutný, a v tom smutku si pak najde pouze jedno řešení sebe sama, a to že bude závidět, bude závidět víc a víc, bude strašlivě závidět – a ta závist mu proroste do těla jako nemoc, proti které už v určitých stadiích není lék.

A pak začne závidět i to, že někdo mluví o chlebíčcích a mluví o nich tak hezky a poeticky, že sám má na ně chuť.

A Vážený klient (a já) může mluvit o štěstí, že nejel s námi před dvěma hodinami, protože to jsem se bavil o koncentrácích.

A to je tak všechno.