Jak jsme našli morální polohu svého postoje k válce

A hned na úvod řeknu, že není překvapivá, neboť není ničím novým, co by se od malého, a přitom šikovného národa očekávalo.

A přitom..., má se říct – malý a šikovný, nebo malý, ale šikovný. Spíš to druhé, to nás podle mého vystihuje víc. Jsme šikovní, jsme pracovití, avšak naše smůla je v naší malosti, že je nás málo a že se i malí cítíme. Neumíme z té první malosti udělat výhodu a tu druhou neřešit.

Ale zpátky k tématu. Na začátku války se přes nás převalila vlna soucítění a spravedlivého hněvu, což je něco, o čem netřeba diskutovat, a třebaže se už tenkrát našli jedinci, kteří svými názory ukazovali jiný postoj, nijak společnost a její vnímání skutečnosti neovlivňovali.

Psal jsem dříve, že jedna z věcí, která Čecha rozčiluje, je věc, která se dlouho táhne a nemá jasný průběh, potažmo výsledek. Je-li to takové nijaké a události se převalují sem a tam, propadá skepsi a hledá cesty, jak se z původní angažovanosti co nejdříve vymanit, případně zařídit, aby se na ni úplně zapomnělo.

Nedaleko nás zuří válka a ta válka Čecha štve. Nejenom tím, že je to válka, v níž opravdu umírají lidé, matkám děti a je to válka, která, jak jsem slyšel na vlastní uši, některé mladé lidi zaskočila tím, že vypadá úplně jinak než na herních konzolách s válečnými hrami. Čecha ta válka štve i tím způsobem, jak kvůli ní pořád někdo kolem něj chce, aby se k ní sám za sebe ideologicky postavil a zaujímal stanoviska, díky nimž se druhým ukázal.

Jsou jenom dvě zprávy, nebo či spíše požadavky, jaké považujeme za ne příliš dobré. „Dejme se do práce!“ a „Mějte názor!“ Oboje nám vadí, protože z toho nekouká nic dobrého.

V případě téhle války a v případě války jako takové mnohý člověk propadne pocitu, že se od něj očekává určitá statečnost – kdysi se tomu říkalo pojmem „neochota k hanbě“, ale nemyslím si, že v tomhle případě je onen pojem na místě.

Češi nejsou válečníci. Poslední zbytky naší válečné dravosti jsme vrazili před lety do šarvátky odehrávající se blízko konečné linky 22 kousek nad Břevnovem a od té doby si už ve větším měřítku proti někomu tolik nedovolujeme. Pravděpodobně i tohle je důsledek naší domnělé malosti, kterou jsme začali považovat za štít proti všemu, a hlavně jako omluvu za sebe sama.

Navíc rozumný člověk do války nechce, pokud není úplný magor nebo se v tomto případě již podstatněji neobjeví zmiňovaná „neochota k hanbě“, ale i tak nechce být považován za zbabělce, takže musí k válce vytvořit vhodnou eventualitu.

A v možnostech „najít k čemukoli eventualitu“ jsme jedničky.

Úspěchu v tomto hledání si můžete povšimnout v diskuzích, a tím nemyslím v diskuzích pod blogy, nýbrž ve všech diskuzích na informačních serverech pod články píšících o průběhu války. Pryč jsou milosrdné vzkazy o vytrvalosti, solidaritě a výkladech lidské spravedlnosti. Pryč je doba o hrozbách většiny rozumného světa a jeho víry v dobrý konec. Pryč je mnohé, co se dalo považovat za ukázku správného názoru.

Jako by mnozí pochopili, že tohle není IN, stejně jako že není IN nemít názor, protože by si někdo kolem mohl myslet, že je zbabělec, a ten někdo by to mohl říct jiným. Za těchto okolností bylo potřeba situaci vyřešit jinak, a to začít vést svoji vlastní válku – a v tomto případu vést válku s názory někoho druhého, což je další věc, jíž umíme opět skvěle.

Už si pod články tolik nepřečtete, jak je válka špatná, jak ničí, mrzačí, jak zabijí – namísto toho se dozvíte, že ten a ten je proruský, jiný tenhle je zase na výplatní pásce Kremlu, tenhle volí toho, tenhle onoho. Dozvíte se, že tomuhle straší ve věži, jinému že šiblo jinak, o dalším se zase nedozvíte nic, protože příspěvek byl smazán a odpověď na něj byla zpráva od slušného diskutéra, aby dotyčný smazaný raději držel hubu a mával ukrajinskou vlajkou. Tohle všechno a mnohem více se dozvíte, protože tohle je naše válka, která nás má chránit před tou jinou.

Jelikož v téhle válce ani jedna z diskutujících stran nemůže napsat, co se tam a tam daleko doopravdy děje, protože to jednoduše neví, pro zachování své pravdy a víry v neomylnost vlítne agresivně na stranu druhou a statečným tažením od klávesnice počítačů nebo tlačítek chytrých telefonů vede svoji svatou válku proti ústrkům a bezpráví – nehledě na fakt, že každému z té i té strany je někdy i úplně jedno, že tam a tam nějaký konflikt je (komu to jedno není, se chová jinak), ale jde ukázat svoji loajalitu a odhodlání bojovat, ačkoli je už vedlejší, že jde o odhodlání pouze románové s příchutí nechtěné komičnosti.

Možná mě obviníte, že jsem vůči nám a našemu národu až příliš kritický a podobný přístup k diskuzím a lidem vůbec je i jinde.

Taky jsem si myslel, že nemůžeme být jako národ jediní, kdo si vytvořil své soukromé války, aby se ubránil té větší. Není tomu tak. Jak jsem se koukal a informoval, za našimi hranicemi nejsou „naše“ diskuze pod podobnými články časté a jako by lidé tam za hranicemi všedních dnů neměli důvod jiné lidi osočovat. Možná je to tím, že země kolem nás vědí, kde a jak mají krajíc namazaný a taky vědí, že pokud je postihne nějaká krize, jsou kolem státy, na nichž se zahojí.

I tak si nyní nemusíte myslet, že bych se v popisu našich válek k pravdě byť jenom přiblížil, ale za pravdu mi v dnešních dnech dávají ti nejvyšší u nás ze všech (alespoň podle měřítka, kdo je vidět), a to politici.

Je krátce před volbami a jistě jste si všimli, že slova o Ukrajině se ztrácejí a vyměnila je slova o tom, jak jiní politici to s Vámi nemyslí dobře, a proto je jediná volící možnost volit právě někoho jiného. Není divu, Ukrajina Vám politické body nenažene, i kdybyste se na hlavu stavěli, ale nemějte strach, dejte tomu týden, možná dva, a objeví se nové zprávy, jak je boj za její svobodu důležitý. Nepočítám snahy některých stran dát na spodní místa kandidátek lidi ukrajinského původu, aby se jako neřeklo.

(S těmi volbami – tohle píšu ve střídací místnosti na Palmovce mezi kolegy a jeden říká, že u nich za Prahou volby vyhrají nejspíš komunisté. Já mu říkám a hned se ptám – to je samozřejmé, ale z jaké budou strany?)

Vedeme tedy mezi sebou svoji válku, abychom si zachovali tvář a nečekali, kdo nás kde pomluví, že nejsme dostatečně demokratičtí. Je smutné a zvláštní zároveň, co dokážeme na rozdíl od jiných národů sami sobě dělat, a navíc to dokonce považovat za jakýsi svatý boj, v němž je dovoleno vše a vše v něm je v právu právě oné demokracie.

Tímhle se právě stáváme ještě víc menšími, než jak jsem o tom mluvil v úvodu.