Ano, ano, ano, anooooooo... jásají někteří z nás při poslechu zprávy, že se dějí velké věci a že likvidují všechno a všechny, kdo se postaví na odpor. Jak ti lidé, tak ty velké věci.
Ale není to souhlas s událostmi, je to souhlas pronesený sám k sobě, že se člověk nemýlí, když tvrdí, jak je někdo zlý a podlý, což správný Čech o druhém vždy dokonale ví a v diktátu doby vidí, jak je jeho krajíc namazaný na správně straně, to jest nejlépe na obou.
Trošičku onu bolest kalí, že kvůli takové pravdě se bude střílet, ale holt když se kácí les, létají třísky, a je jenom dobře, že je ten les daleko. Být to za sousední vesnicí, už by to tak dobře nebylo.
To kolikrát i člověk mlčí, aby si náhodou někdo vedle něj nemyslel, že si něco myslí. Ono myslet na oheň, když u souseda hoří, není nikdy dobré, a třebaže zavoláte hasiče, vždycky se najde někdo, kdo řekne, že jste je zavolali pozdě – a to je podezřelé.
Správný občan je ten, který si myslí to, co mu řekne většina. To platilo vždycky. Nesprávný občan se pozná podle toho, že si nemyslí to, co většina. To samo je do nebe volající, neboť kdo myslí jinak, ten by taky chtěl věci jinak dělat, a to nejde.
Je dobré na takové nesprávné upozornit, informovat patřičná místa a ukázat svoje správné rozhořčení, jež nesprávný občan v nás vyvolává, a hned taky se ujistit o podpoře námi blízkých, případně hned zjistit, kdo nás zase tolik nepodporuje, a taky na něj upozornit.
Pak jsou na řadě velká slova a ta musí být opravdu velká. Musí znít s bojovnou romantikou a mít v sobě sílu obřích projevů, ze kterých až mrazí – ale to je dobře, protože velké projevy mrazit mají a pak se musí zmrzlé ruce rozehřát potleskem.
Musí, musí, musí – ač to slovo je dnes skoro negativní, je potřeba, když se dělají velké věci.
Takový projev musí začínat jasnou ukázkou toho, jak si za něčím stojíte. To nejde jenom tak napsat, jako že se něco děje. To musíte posluchače nebo čtenáře vtáhnout do dění, nešetřit ho, nečekat, až se naladí – musíte mu realitu ukázat jasnou fackou.
„Svištivý vítr není větrem, ale ozvěnou, v jejímž otřesu se chvěje poslední šance míru, uvadající jako kapka zmrzlé vody v prvním ojedinělém záblesku nového dne, kapka roztékající se pod nemilosrdnou genocidou horka a žáru na povrcuh strachu tvořeného pouze silou a krutostí...“
To nemůže být jenom tak speciální zpravodajství někde v televizi, kde o něčem mluvíte, ale nemůžete to ukázat, i když tvrdíte, že toho máte na tuny, ale z nějakého důvodu to prostě nejde. To není projev státníka, jehož překladatel se zmůže na omluvy, že mu zvoní telefony, a proto nemůže dělat práci, na jakou si ho najali, takže z projevu nevíte nic. To není jenom taková mediální smršť, kde za chvíli nevíte, co se děje a kde se to děje, ale musíte si vystačit s tím, že se to děje – a děje se to tak, že ve svých výrocích otočí i největší zarputilci, a to jenom proto, že jim někdo řekl, aby to tak udělal.
To není o tom, že se ve zprávách objeví špatné načasování, protože psát po šesti hodinách konfliktu zprávu, že hrozí, jak jedné straně dojde munice, je přeci jenom předčasné, především ve chvíli, kdy jste ještě nevystřelili.
Musí to být jinak.
Musí se zformovat ta správná četa. Četa která vyrazí do konfliktu. Ale ne do toho válečného, nýbrž do toho, který ukáže, jak se věci mají, a kdo si taky kolem myslí, že tak ty věci nejsou.
Jak už to musí být velká cesta, když i zatvrzelé weby přestanou psát o covidu, o lidských právech, a jako by si uvědomily, že lidská práva jsou i jinde.
Levá-pravá, levá-pravá už jdou, i když levou by si nejraději usekli. Je to rázný pochod, v němž zní bojovná píseň, jak každého zachrání, jak si každého nesprávného podají, jak jsou sami tolik správní, že jenom pohled na ně vyvolává blaho a ukazuje, jak moc správní jsou a mají tedy právo určovat, že to správné tak je.
Aleluja – hodí se provolat.
Jen kupředu, hrdinové, kupředu – Vaše slova jsou Vaše zbraně a po boku vedle druhých s poplácáním po rameni dosáhnete úspěchu.
Vy – ano Vy, Vy nám přikažte, co máme psát, co si máme myslet, jak máme žít. Jenom Vy o tom rozhodnete.
Chci do ticha zašeptat – hrdinové.
(Původně jsem chtěl zatrhnou diskuzi, ale pak jsem si řekl, že stejně tam budou pouze ta jména, co obvykle, a nemohu zklamat, aby si trochu vylepšila den a mrskli slinou, případně mi zase řekli co mám psát – jo víte, jak se podle nich říká tomu, když vám přikazují, co a jak máte psát: „Doporučení!“ Já je miluju. Prostě je miluju. A na nejvíc na nich miluju, že sami mezi sebou, jak se tak plácají a tancují spolu oslavné tance, že o sobě nevědí vůbec nic a asi by je překvapilo, s kým tak najedou souhlasí. Ale všechno má svůj čas – i prozření.)
