Proč se někteří důchodci nebojí nákazy

Tento článek není fikcí, v níž by se prolínaly moje domněnky z tématu samotného, ale je výsledkem otázek a odpovědí.

Prve oznamuji, že jsem si vědom, že coronavirus je choroba smrtelná a nebezpečná – ostatně když to tak vezmete, jako každá jiná choroba, co narazí na správného hostitele. Chráníte se před ní prevencí a nepodceňováním situace – ačkoli humor taky pomáhá. A jak kdysi řekl jeden majitel pohřební služby, smrt není vždy dobrá, ale dá se umřít dobře.

Mnoho důchodců, s nimiž jsem se setkal, považují události kolem corony, ostatně jako virus samotný za dokonalý "fejk ňjůůs", jehož základem a výsledkem má mít cokoli jiného, jenom ne to, že by byl někdo doopravdy nemocný, případně zemřel.

Takoví se posmívají rouškařům a mají je za skutečné ovce, které si tak bečí s davem, případně to dělají pouze proto, aby byli za zajímavé na těch "fejkbucích" a "pic-hogramech". Dál si takoví důchodci kráčí světem a nic si z něj nedělají.

Citát: Uvidíte, že jednou se celé pandemii zasmějeme. Možná nebudeme úplně všichni, ale zasměje se.

Někteří (Ti mladší, z fejsu) by si pomysleli, jak jsou takoví důchodci hloupí a jak si zahrávají – a že je tím vidět, že oni, mladí, jsou prostě lepší a mají v životě lepší tah na bránu než tihle komunismem zblblí chudáčci (co jistě volí Babiše).

Jiná důchodkyně mi zase řekla, že lidé nejsou doma kvůli viru, nýbrž kvůli strachu. Myslel jsem si, že je to to samé, ale pak jsem pochopil, že není. Mezi strachem a jenom obavami je asi rozdíl – a rovněž jsem pochopil, že se lidé drží doma ne proto, jak moc by chtěli být jako občané bdělí, solidární, pomáhat svojí poslušností druhým, ale proto, že to nechtějí chytit (logicky), ale ovšem by nevadilo, kdyby to náhodou chytil soused nebo ta kráva z práce, která celý den dělá hovno a chodí si do prvního patra na kafíčko a jenom pomlouvá.

Citát: Strach z nás nedělá lepší lidi. Hrdiny nebo inspirativní osobnosti. Strach z nás dělá zvířata, co koušou a škrábou, a pro poslední balení toaletního papíru z police v supermarketu chodí za hlavu celý lidský vývoj.

Včera jsem se telefonicky bavil s přítelkyní, která mi vskutku rozumně osvětlila celý svůj skutečný nezájem o celou paniku. Je jí osmdesát plus a zažila úžasné věci, kterým se nechce věřit a kterým se věřit "nechce".

A říkala mi:

"Já ti něco povím," tím vždycky začíná: "Já jsem už prožila ledacos. Záškrt, dětskou obrnu, asijskou chřipku, nacisty, zápal mozkových blan, komunisty, revoluce – a pořád jsem tady. Asi to nebude jenom náhoda. Nejde o to, že lidi mají špatnou imunitu proti chorobám. Lidi mají špatnou imunitu proti světu a věcem v něm. Moc si nepamatují a bojí se malých hrůz. Lidská vůle umí hodně. Stejně jako strach. Já neonemocním. Protože by to nebylo fér. Prostě nebylo. Svět možná není spravedlivej, ale my jsme k němu nespravedlivý ještě víc."

Pak jsme si ještě chvilku povídali a smáli se. Je to paní, která skutečně zažila hodně a díky ní si uvědomuju, jak moc je důležitá v životě pokora a slušnost – ale opravdová. Ne podlézání a hraní si na něco.

Trošku z jiného soudku, někteří to mohou přeskočit (není to o coronaviru, ale o jiné nemoci).

Jako malá, během Druhé války, šla se sestřičkou navštívit svého tatínka vězněného na ústředí gestapa. Netušila nic o válce – to až později. Toho pána v hezké uniformě hezky pozdravila "Guten Tag, Herr," a on ji za tatínkem zavedl.

Když se tatínek po válce vrátil z koncentráku domů, byl rád, že své dcery slušně vychoval a ony slušné zůstaly. Řekl to samé i své dceři. Ptala se proč?

"Pak po vaší návštěvě esesák za mnou přišel a povídá mi: 'Máš štěstí, že mě ti tvoji parchanti slušně pozdravili. Kdyby ne, nechal bych tě večer umlátit!'"

Nesmíte se po něčem takovém, když slyšíte, divit, že někoho nějaký virus opravdu příliš nezajímá. Svět už na vás nemá takovou moc. Přestože vám někdo dokola říká, jak velkou ji má.

Nemějte jim to za zlé. Oni Vám to také za zlé nemají.