Poprali se hned před krematoriem

Můj otec nás již před lety upozorňoval, že nechce žádný pohřební obřad. Spálit, rozemlít a hotovo. Nechce to kvůli tomu, aby se hned po obřadu nepohádali mezi sebou příbuzní, a chce náš ušetřit mnoha upřímných soustrastí.

Tohle mu vadí nejvíc. S tou soustrastí. A musím podotknout, že mně taky. Sejdou se lidi, všichni smutní, hlavy sklopený, pozůstalí stojí a musí vydržet řadu kondolencí a upřímných soustrastí – a to většinou od lidí, u nichž ani nevíte, jestli to myslí vážně, nebo to říkají jen tak ze slušnosti.

(Ano kondolovat je slušnost, ale já se domnívám, že je to přežitek. V současnosti by mohlo za kondolenci sloužit, že si známí dotyčného odeberou z přátel na sociálních sítích, vyhnou se možnému faux pas. Před lety nás opustil kolega a jeho facebookový účet nikdo nezrušil. A jelikož lidé zapomínají, zatímco fb připomíná stále, každý rok na jeho narozeniny se na jeho mrtvém účtu objeví několik přání štěstí a hodně zdraví.)

Když daruju ve Vinohradské nemocnici krev, mám zbytek dne volno. Občas se jdu projít po hřbitovech. Nevím, čím to je, ale jistou afinitou k věcem a místům tajemným jsem spoután už od dětství. Zatímco někdo památky a hrady, já hroby. Procházím se po tichých ulicích smrti jako kdysi pan Kopfrkingl.

A tak chodím mezi hroby, nechávám se opájet sluníčkem, a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby mi tohle všechno patřilo, a já se zbláznil jako ten nebohý pán, co chtěl lidi zachránit před utrpením a dát je do velkých pecí.

Ještě než zajdu do ulic mrakodrapů náhrobků, někdy okolo krematoria. Zdravím skautsky třemi prsty pomníček junákům, co je na straně, a dívám se na pozůstalé, kteří čekají na začátek obřadu, a mnohdy jsou smutní až k pláči. Tady jsem od přítomných kdysi pochopil, co znamená výraz "štkát". Jedna paní tady plakala a vydávala zvuky podobné štěkotu, tak asi štkát jako štěkat (třebaže to tak není).

Já byl na pohřbu jenom jedinkrát v životě – a to jsem byl malý kluk a kolem dokola socialismus. Pohřeb byl slavnostní, tramvajácký. Byla to doba, o níž se dneska říká, že tam bylo všechno špatně, a při úmrtí tramvajáka (a ne přímo ve službě) se vypravovala na svoz na obřad zvláštní tramvaj a pod rakví stála čestná stráž kolegů v nažehlených uniformách.

My s tátou tou tramvají jeli a před krematoriem ve Strašnicích nám všem rozdali karafiát, abychom jím uvnitř uctili památku zesnulého. Moc se mi to líbilo. Všichni před krematoriem byli vážní, zamračení, i když tu a tam se dal zaslechnout vtípek na zesnulého, že to byl sranda chlap, který měl každého rád. Pak nás odvedli dovnitř a pomalu jsme kráčeli průvodem k rakvi a ke stojanu se jménem, a všude ležely věnce a karafiáty, a já taky jeden přidal, a hned jsem se chytnul tátovy ruky a šli někam dozadu.

Mluvilo se mluvilo, a mně to přišlo dlouhé, ale pořád jsem se díval na ty lidi, jak nábožně mlčí a občas kývnou hlavou, aby dali slovům za pravdu. Pak zazněla hudba. Rakev zajela dozadu a stáhla se opona. Já se zeptal táty, jestli je po všem, a on že je, a já mu povídám, že jsi jdu zase pro tu kytku.

Ten den jsme se do života naučil dvě věci. První, že květiny odevzdané se zpátky neberou, a to ani, aby se daly doma mamince, a druhá, jak se lidi mění, sotva vyjdou z krematoria.

Už se tolik nesmutnilo, a spíš narostly vtípky na nebožtíka – a krom nich už i hanlivější slovíčka, že to zase takový dobrák nebyl, že naopak byl na lidi ošklivý, a tak dál a tak dál.

Ještě k tomu obřadu. Dneska když umře Někdo, vysílá se jeho pohřeb on-line. Kamera krouží po vnitřku krematoria skoro jako na vrtulníku, zabírá smutný lidi, pak řečníky, a nakonec zajíždějící rakev a oponu. Je dneska zvykem, že lidé tleskají. Kdykoli slyším v krematoriu potlesk, pokaždé mě napadne, jaké by to bylo, kdyby se opona opět rozhrnula a rakev vyjela zpět na děkovačku. A zase a zase, a třeba pětkrát a lidi by tleskali dál, dokud by je to nepřestalo bavit a rakev konečně nezůstala za oponou – a kdyby byla scéna ještě morbidnější, rakev by nemusela být zavřená, naopak, tělo přivázané na provázcích by se pokaždé zvedlo jako línej Drákula a opile sklopilo hlavu na úklonu.

Chodím kolem místa, kde jsem jako dítě chtěl brát nebožtíkovi darovanou květinu od Dopravního podniku a pokaždé tam vidím pozůstalé. Jednou tam vidím poskakovat takovou malou ženu, celou v černém, závojíček spuštěný z kloboučku. Skutečně poskakovala, neboť vůbec nechodila a připomínala skotačivé kůzle. O něco později jsem si díky ní vzpomněl na básničku z dílny Vodňanský-Skoumal s textem:

Představil jsem tetce – šíleného vědce

Provedl ji trepanaci – na té její lebce

Ta tetka byla ona. Poskakovala mezi pozůstalými a nejvíce se zajímala o věnce. Někdo je přinesl, někdo již odevzdal, ale několik jich ještě mezi pozůstalými viselo na rukách. Nevěděl jsem, co si to s nimi počíná, než jsem pochopil, že měří jejich průměry.

Já jsem se nijak nepřibližoval, bylo by to neslušné, ale napadalo mě, jak říká a každý ji musí vyslechnout:

"No jo, Vonáskovi, ty byli vždycky lakomí. Vždycky! No a teď by se chtěli napást jako mouchy na hovně. Ještě že to Jiřík nevidí, v peci by se ještě musel obracet. No no, a Klikovi taky nezklamali. Že vám neni hanba. Podívejte se, takový roští. To je snad na vánoce na stůl a ne na funus. Ještě že to Jiřík nevidí!"

Tetka zase odskákala k dalšímu smutečnímu věnci a já šel na procházku.

Asi čekáte na tu mlátičku, kterou jsem sliboval v názvu. Tihle se nepoprali. Ani ten den se asi nic významného na náměstíčku před krematoriem neudálo. Nejspíš. Já se tam ten den nevrátil. Jak říkám, procházím se tam po odběru krve, tudíž je potřeba se posilnit, a tak končím v uzenářství před vozovnou a dávám si sekanou,  jež má tak zvláštní chuť, že ji přirovnávám k LSD, poněvadž ji chcete znovu a ve větší dávce.

Poprali se jindy, a spíš než o rvačku šlo o pošťuchování, ačkoli nebýt příbuzných, kteří emoce hasili, asi by na rány došlo.

"No, co, pojď, debile!" křičel pán, asi tak čtyřicet, v kostkované košili a nastavoval hruď jako Terminátor, avšak aby udělal další kroky, v tomu mu bránila starší plakající paní.

Skupinka zrovna vyšla z obřadní síně a hádka začala ještě dříve, než si kuřáci zapálili, aby nikotinem zahnali žal.

"Si vyser voko!" řekl jiný pozůstalý. O něco starší a o něco méně kurážný. Ten "ukončovat" nechtěl, byl klidný.

"Si mu dlužil prachy. Si ho vokrad. Jen ať to každej ví. Jsi zloděj, debile!" křičel kostkovaný kyborg a paní ho držela a štkala (ano, haf haf).

"Ty si ho vokrádal pořád, ty… TY…" kliďas nedořekl, protože muž ve službách Skynetu se na něj skoro vrhnul a strčil do něj.

"Tak pojď, ty mrdko!" křičel skororobot.

"Jen pojď, ty spodino!" říkal kliďas a i jeho už tahali dozadu.

"Nemůžete se chovat slušně!" řekla nějaká paní z tábora kliďase.

"Sklapni nulo!" houknul kyborg.

A kliďas: Tos posral.

Kyborg: Tak pojď, mrdko!"

Kliďas: Tě seřežu, že tě nepoznaj ani po hlase!"

Kyborg: Píčo!

Kliďas: Ti rozemelu ksicht!

Kundo!

No počkej!

K boji nedošlo. Nakonec se na muže navěsily ženy z jejich vlastních táborů a dokázaly je dostat od sebe na dostatečnou vzdálenost, kde už asi nefungovala chemie na zabití a oba po sobě jen koukali a občas cukli bradou nahoru, jak se tak bradou cuká, když chcete dát někomu najevo, že jím pohrdáte a brzy po něm skočíte, i když doopravdy neskočíte.

Takže jsem na půdě krematoria po letech od mé první návštěvy coby děcka toužícího po květině jako Malý princ pochopil třetí věc.

Proč někteří lidé vůbec nechtějí obřad, ačkoli je to už vůbec nemusí trápit.

A teď si vezměte, že nemusí jít o obřad pohřební. Klidně může jít o obřad, kde se dávají ceny. Taky si ho leckdo odpustí. A možná i ze stejných důvodů, aby se pak venku hnedka někdo s někým o něco nepohádal.