Plané řeči, sázky a úsměvy (a objevená Amerika)

Dneska se chystám objevit Ameriku. Netřeba být pořád originální. Chci si taky užít běžného dne v běžném psaní. Tak mi to přejte. Nasedám do necek a pádluju.

Nedávno jsem se s jedním kolegou vsadil. Nedělám to často. V tomhle směru nejsem na sázkách nijak závislý. Sportku dávám jednou za uherák, eurojackpot ještě méně častěji (když mě zblbne reklama na hodně hodně hodně vysokou výhru a já dávám čísla a v duchu se už s těmi penězi mazlím a kupuji byt v Elišce v posledním patře za třicet pět milionů), a další sázky mě omrzely někdy ve třetí třídě, když jsem vyhrál od jednoho spolužáka céčka a druhý mi za to hned rozbil hubu.

Ale tohle se nedalo odmítnout. Nešlo ani tak o finanční zisk, jako spíš o to, aby si dotyčný uvědomil, že pravdu mít jednoduše nemůže pořád. Nebudu ho nijak diskreditovat popisem, postačí, když vám napíšu, že je to takový ten typ, co všechno zná, všechno ví, od všeho má klíče (něco jako Okamura), a když mluví, navíc za každou větou dělá ha ha, jako by chtěl publiku oznámit, že bude vtip.

Pitomec patří ke skupině lidí, která si o sobě myslí, že je neuvěřitelně vtipná. Avšak přímo neuvěřitelně neuvěřitelně vtipná. Je natolik neuvěřitelně neuvěřitelně vtipná, že každý z nich z fleku rozjede svoje Talk Show, kde by diváky pravidelně udivoval humornými obraty a vtipy na míru (a přirozeně trhali žebříčky sledovanosti).

Klidně by zvládli bavit lidi celý den, týden, roky, protože mají nepřebernou zásobu humorných historek a pravděpodobně byli při narození osvíceni něčím nadpozemským, neboť na každou poznámku nebo situaci dokáží obratem zaperlit. Má to ale jeden háček. Ačkoli dost možná jste ten háček spíš vy, když je nechápete a nesmějete se – ale na to oni mají vlastní řešení. Kdykoli řeknou něco vtipného, okamžitě se sami sobě zasmějí, jako by dávali signál, že se máte smát taky.

                                                                                                                  Výlukové trasy štěstí

Sázku jsem vyhrál, a nastalo peklo. Krom urážek, podivných výroků, se dostalo i na kouzelné slovíčko "AŽ". Až je kouzelné slovíčko v tom směru, že je až po něm se cosi děje, otevírá, koná. V tomhle případě "až" předcházelo tomu, že musím svoji pravdu doložit úředním papírem s razítkem. Až poté bude výhra vyplacena. Jestli máte pocit, že dotyčný je debil, nemohu vám názor vymlouvat.

Zajímavé je, že v původní sázce se o "až" nemluvilo. A jakmile se nečekaně objeví (a to je rovněž zajímavé), vždycky se zjeví pouze na jedné straně. Není to tak, že by si obě strany přidaly své "až". Že tvé až udělám, až ty uděláš tohle až. Sami čtete, že je to na palici a zmatek.

Ale není to ničím novým, že lidé nechtějí dostát svým slibům, Víte, ony tyhle slibovací výroky nebo sázky mají co dělat s emocemi, a povětšinou výbušnými, a řekl bych, s emocemi takovými pikantními, vroucími. Tohle taky patří do mojí dnešní cesty do Ameriky, když řeknu, jak si těžko představuji malé dítě, co dojde k ženě a řekne:

"Zabiju tě. Svlíknu tě z kůže a pak rozřežu. Na kuchařku ve školce umřeš docela drsně!"

 Vždycky v tom musí být nějaké emoce. Napjaté.

To máte jako teď za Atlantikem, po němž právě pluji v neckách a mám co dělat, abych tam do večera byl. Taky hromada výroků a slibů. V dnešních časech většinou o emigraci díky výsledkům voleb prezidenta. Asi jste už četli články, kam se americké celebrity chystají. Nejdál to asi dotáhne zpěvačka Cher, ta chce na Jupiter. Ačkoli asi je jasné, že šlo o vtip. Ačkoli v jejím případě nevíte, jestli to nemyslí vážně. Moc procent z jejího lidství na jejím plastikovém těle nezbylo.

Ale najdou se i jiní, kteří mají o něco méně exotické požadavky a hodlají se přesunout do bližších končin. Otázka je, zdali svým slibům a výrokům, dostojí. Aby taky ještě nedošlo na "až". Třeba, půjdu, až nebudu potřebovat peníze. Až nebudu vydělávat. A just tady zůstanu, abyste věděli, že chci trpět s vámi, až se všichni z toho poděláme.

Tahle záležitost není ničím novým. Slyšel jsem podobné zprávy u nás, po jiných volbách. Nejsilnější vlna přišla po posledních prezidentských. To bylo najednou emigrantů, to se odcházelo, že jsem strachy nespal, jak tu zůstanu sám.

Taky je mojí objevenou Amerikou (už se blíží, už se blíží, do necek teče a ryby mě koušou do zadku, ale vydržím), že podobné výroky ze sebe pouští mediálně známí lidé. Facebook z vás sice mediálně známou osobnost asi neudělá, ale i tam se podobné zprávy od naprosto neznámých lidí objevují, které však nelze brát vážně. (I když tady narážím na paradox významu výroků mediálně známých lidí – máte pravdu, taky je nelze brát vážně)

Už po revoluci mi říkal otec, když se na televizní obrazovce objevil starší pán, který vysvětloval svůj boj proti komunistickému režimu – říkal mi, že tenhle hajzl nejdřív statečně v šedesátém osmém řekl proti Rusům, co je to za bandu a že tady s nimi žít nebude, a pak se dvacet let za tenhle výrokový omyl straně a vládě omlouval, a po revoluci hrdě vstal a řekl, jak v šedesátém osmém proti Rusům a komunistům mluvil, a vůbec, chce flek, dobrej flek.

Tenkrát jsem nemohl soudit. Chyběla mi ta část, že bych ho slyšel proti Rusku mluvit a pak se omlouvat. Avšak zažil jsem hvězdu, která u Jana Krause v rudém křesle slibovala, že pokud v roce 2012 nebude konec světa, veřejně se za svůj strach a pomýlení omluví. Nestalo se tak. Třebaže z dnešního hlediska lze říci, že u Jana Krause si může říct každý co chce, že je to fuk, tedy do té míry, aby se to líbilo Janu Krausovi a šlo mu to krámu.

Už jsem skoro v Americe a koukám na ní a už se těším, jak ji objevím. Bohužel jsem nahý, ryby se spokojily se šatstvem a zásobami. Ale měl bych zrychlit, než změní názor a zjistí, že tlustej Čech je pro svět delikatesa.

Výroky byly, jsou a budou. U nás se taky blíží volby, a ne jedny, takže slov bude, až je nebudeme moci ani lopatou přehazovat. A tím nemyslím od politiků. Na to jsme zvyklí. Přijdou od těch mediálně viditelných lidí. Zase se bude slibovat, vyhrožovat nebo přemlouvat bába, a v tomto případě hádám, že se některé strany možná vytasí s remakem "Přemluv Babiše!"

Nicméně nic nového se neukáže. Jen to na několik týdnů zaplní články v bulváru a začne hon na největší blbost, kterou kdo pronese. Vítězů bude víc.

Lámání chleba už nikoho tolik zajímat nebude. Snad jen ty, co se z posledních sil vyplazí na písčitou pláž, a když se ohlédnou, uvidí na vodě necky potápějící se jako Titanic. No nic. Je to prostě svět, a ten je takový. Každý máme svoje "až". A já právě objevil Ameriku. Otřepu z těla zakousnuté ryby a jdu se na ní podívat.