Není to tak dávno, kdy jsem do komentáře pod článkem o pirátském ministru zahraničí napsal svůj názor, že s pirátským ministrem nebude mít zahraniční politika Česka obdoby.
Přirozeně jsem dostal mínusy, což není nic nového, ale taky zajímavý komentář, že Pirátům o křeslo ministra vlastně nejde, a naopak jim jde o jejich mocenské pí-ár. Takže jako by jim šlo o to, že ani tak ministra nepotřebují, jako spíš potřebují, aby lidi věděli, že ho mít mohou.
Neuteklo tolik vody a pí-ár asi vzalo za své a už se o to místo jedná, protože flek je flek a moc zase moc, a čím víc fleků, tím moc větší. Tohle platilo vždycky a nic s tím neuděláte.
Víc mě zajímá, jak by taková pirátská zahraniční politika fungovala, nebo přesněji, jakým směrem by fungovala.
Ještě dodám, tento článek není o panu Fialovi a jeho žalobě na prezidenta, pokud jeho podmínky nebudou splněny – jde mi opravdu o tu budoucí politiku.
Původně jsem chtěl pro popis mojí představy pirátské politiky zdlouhavě vypisovat pro a proti, ale nakonec jsem se vrátil ke svému nedávnému komentáři pod článkem zmíněném v úvodu tohoto, kde stálo –
"Papa Rusko, papa Číno, brzy vám vyhlásíme válku!"
Samozřejmě, že si teď koleduju o nálepku Rusofila, případně i Čínofila – kterou by mi dali nejspíše odpůrci těchto států, třebaže i oni užívají zboží z alespoň jednoho z nich. Nálepky mi však nevadí, jsem na ně zvyklý, a kdo viděl v posledním roce moje čelo, věděl by proč.
Sám se nepovažuju za kritika těchto států, protože o nich nic ze současnosti nevím a znám jenom málo z televizních dokumentů a médií (zprávy v nich jsou rozdílné, tak taky nevím, co je pravda) – co tak trochu znám, je jejich historie, nějaké ty kulturní osobnosti, něco jsem i od nich četl – ale abych soudil, jak to tam vedou, je to žalostně málo.
Přirozeně nejde soudit pana ministra (možného) takhle brzy, ale i tak už od něj něco slyšet bylo, jak by si zahraniční cestu naší země představoval a kam by ji jako její kapitán chtěl vést.
Pan ministr to vidí asi takto:
My považujeme náš stát za suverénní a máme mezi sebou spoustu chytrých a šikovných lidí, bla bla bla.
Je to pravda. Chytré a šikovné lidi máme, a třebaže se tak často ke slovu nedostanou, jsou.
Náš problém je jinde. Jsme stát malý a momentálně na tom ne moc dobře, a to jak v otázkách sociálních, tak v otázkách prosperity a soběstačnosti, takže doufám, že budoucí pan ministr si dobře uvědomí, že naše politická cesta na poli zahraničních vztahů je o tom, komu a jak moc hluboko polezeme do zadku.
Což pro nás není zase tak nic nového.
Rád bych napsal, že jsme na tom skvěle a můžeme si zahraniční partnery vybírat, a ještě udávat tón do pochodu dějin, ale když se o to snažím, vždycky si vzpomenu na studii, v níž se hovořilo o tom, kolik času bychom potřebovali při současném hospodářském růstu (je to tak tři roky nazpátek), abychom dohnali jiné evropské země.
Německo bychom takto dohnali za více jak sto let – což není tak špatné, i když mám pocit, že bych se toho nedožil, ale věděl bych, že lidé po mně mají šanci.
Horší to bylo u severských zemí, protože u nich mě odpověď na délku dohnání neuspokojila. Zněla jednoduše – nikdy.
Budoucí pan ministr by měl proto více než na zájmy vlastního ega pohlédnout, kde žije a jak jsou momentálně kartičky rozdány. Ono to tedy nevylučuje, že by tu a tam nemohl říci nějaké nezasní rozhodnutí – jako třeba kdysi předseda Senátu, který si tak trochu zahrál na Kennedyho a prohlásil něco ve smyslu – Ich bin ein Tchajwanec – ale bylo by dobré, aby to bylo v zemích, které jsou od nás daleko a nejsou naštvané.
Myslím si, že větu – "Já odin Ukrajinec" – jen tak neuslyšíme, ačkoli věřím, že pan ministr by v případě nedalekého konfliktu burcoval ministra/ministryni a naši armádu, aby tam v případě konfliktu něco/někoho poslali – nejlépe asi jeho/jeho.
Přál bych si, aby se budoucí ministr zahraničí nebál ukázat naši zemi jako místo chytrých a šikovných lidí a stejně tak se nebál pochopit, že z nás Švýcarsko nikdy nebude a hodí se nám každá pomoc.
Německo, třes se, už se blížíme.
