Něco o "lásce" v jedné jediné větě

Většinou se tu řeší témata, která jako by nebyla důležitá víc než jiná "důležitá" - jako třeba politika, kauzy, pomluvy. Jako by se autoři těch jiných témat báli, pro nezájem. Ovšem, když už tato témata zaujmou, je většinou pozdě.

Časopis turistů, jehož jsem nyní již abonentem, má pravdu, že je dobré si odpočinout od ruchu města, od hrkotu kočárů nebo automobilů (toho čertova vynálezu) a trávit čas v přírodě, jíž jsme součástí hned vedle Pána Boha, a tak i já nelenil a vyrážel jsem za přírodou, a třebaže nemaje rodiny, u které je zvykem tráviti celý letní čas v slunném bytě na venkově, vydal jsem se do Českého Ráje, jejž i císař pán František Josef navštívil a rozplýval nad jeho krásou, a tak co je dobré pro císaře, je dobré i pro mě a vyjel jsem si do toho krásného kraje a navštívil hotely a penziony a učil se znát jména jako Malá či Hrubá Skála, Hlavatice, rozhledna Kopanina, hrady Frydštejn, Humprecht nebo Trosky a další a další a užíval si veselí, jaké provází dobrou mysl společně se spokojeností celého těla a ducha, protože právě ona vyváženost je pro člověka dobrá, ačkoli já sám vím, že k té spokojenosti cosi chybí, a nechci být teď za jakéhosi poetu či herce přednášejícího Shakespearovy sonety o citu nejdůležitějším, i když láska samotná je potřebná a kdo ji nezná a kdo ji neprožívá je odsouzen k samotě a chmuru, a to považte není zrovna dobrých vlastností, když vycházkou jdete tak krásnou krajinou a potkáváte rozesmáté lidi, šťastné a veselé jako Vánoce po celý rok, a pojídáte chutná jídla, jež nikde tak neuvaří a nedostanete je v žádném sebelepším hotelu či restaurantu v Praze nebo ve Vídni, a proto nedivte se mi, že i já toužil v tomhle skoro pohádkovém místě poznat nějakou milou duši, neboť jak říkají moudré knihy, není dobré býti člověku samotného a už Bůh stvořil Adamovi Evu, aby mu v Ráji nebylo smutno, a i mně by nemělo býti smutno (jsem také v Ráji, haha), a koukám kolem a vidím, že zdejší ovzduší je pro lásku stvořené, neb i dámy i slečny jsou zde veselejší, a ne tak upnuté a šněrované městskými konvencemi, a ukazují bledé holé ruce až po lokte a při chůzi občas zvedají sukýnku, že lze zahlédnout kotníček v punčošce, a to je tuze moc milé a já dlouho v noci před usnutím na voňavém loži hotelu či penzionu rozjímám o těch obrazech a chvilek krátkých, leč věčných jako fotografie, a zaplavují mě slastné pocity, a ty rostou a rostou, a skoro mě chtějí roztrhnout, a nemůžu už vydržeti víc a třu si rukou úd a cítím slast všech těch zamilovaných obrázků a podob žen kráčející po kraji se slunečníkem na rameni vedené svými milenci a manželi, usmívající a užívající si dalšího krásného dne, který jako by neměl končit, avšak všechno končí stejně jako moje slast tam dole v rozkroku a já plnil kapesník horkým semenem a poté zahanbeně ulehl na bok a zíral do tmy a styděl se za své myšlenky, však pouze do usnutí, neboť ráno jako bych se probudil někdo jiný a znovu se vydával do kraje, koukat na obrazy, na nové fotografie vypalující se do mé hlavy, barevné fotografie, a třebaže nic takového není, v mé mysli je možné všechno, a v noci zase ulehal s touhou, která chtěla pramenit, což jsem ji dovolil, a zase pociťoval stud a ráno radost, jako bych se ocitl v kolotoči a pouťový vyvolávač mě na něj zval na další a další jízdy, dokud jsem se jednoho odpoledne nepřišel z procházky a u hotelu nestál kočár a z něj nevystupovala žena s mužem (rodiče) a s nimi někdo, koho bych velmi snadno s ohledem na pohádkový kraj kolem dokola připodobnil princezně, a nemýlil bych, poněvadž když vezmete v potaz veškeré krásné scenérie, skály, v nichž jako by právě tam měli žít skřítkové hledající poklady, rybníky s pohádkovými hastrmany věšící na vrbičky pentle pro krásné selky, a do toho tajemné lesy podobné hvozdům ukrývající divoženky a víly, no nedivte se mi, princezna, princezna z kouzelného kraje, oblečená do žlutých šatů s krajkou a volánky, obutá v střevíčcích a hedvábné punčošce pod kolena, jež svým opálením připomínají obrázky indiánů necudně svlečených do půli těla a tančící okolo oběti uvázané u kůlu otesaného ze vzrostlé borovice, jakých tam daleko v Americe jako tady rostlo na tisíce a v jejich stínu, hluboko v lese, jsem rozjímal o té krásce v krajkových šatech, o jejím obličeji, o nezralých bocích ještě se neumějící vlnit a ukazovat ladnost těla, jakou dal Bůh jen ženám, aby sváděly muže a posmívaly se jim a nejapné vtipy na ně vyprávěly a chichotali se, jako by spatřily můj malý visící úd, nedospělý slabý, a urážely mě do panáčků a loutek malých nicotných, a já se ve stínů stromů modlil k Bohu, aby ta dívka mě milovala a já byl jejím nápadníkem a spolu prožívali lásku v tomhle kraji, po němž s rodiči chodila a já se stal skoro jejich stínem, jak jsem jim byl na blízko a často je potkával a klobouk hezky z úctou nadzvedával a hluboko jej sklonil před jejími rodiči a ona se smála a smála a já věděl, že takový smích je pouze od zamilované dívky a já byl tomu rád a večer již nemyslel na jiné a pouze představy se uchylovaly k princezně, jako bychom spolu leželi v lese, pod vzrostlými stromy, na okraji zapomenutého palouku, kam lidská noha nevkročí a pouze já jsem o něm věděl stejně jako o mokřině za ní, která se v močál proměňuje a často z těch míst jsem v noci slyšel žalostný skřek od zbloudilé zvěře, co v močálu našla svůj konec, a jak slyšel jsem ty zvuky, myslel jsem na princeznu, na naši lásku, milování, a ta touha narůstala den co den, až byl ke mně bůh milostiv a dal mi příležitost a já princeznu samotnou potkal na okraji lesa, kde v travině sbírala květiny a prozpěvovala písně, a nikoho kolem nebylo a mě popadla taková touha vyznat té dívce lásku, že div jsem nepadl na kolena a neupíral zrak do jejích mandlových očí, abych čekal na kladnou odpověď, která by ze mě udělala ještě šťastnějšího muže, než jakým jsem byl teď, stojící před ní, lačnící pohledů na její pohyby prstů svírající svazek květin, o nichž jsem řekl, jak jsou krásné, ale že vím o místě, kde jsou ještě krásnější, tak kdyby princezna byla té dobroty a dovedla mě na palouk, a ona usmála se a kráčela se mnou lesem až na palouk, kam jsme došli skoro hodinu před sluncem západu a dívka hledajíc květiny na květy prostém palouku obávala se pozdního příchodu do hotelu, až musel jsem ji pozdržet, což u ní vyvolalo smutek, a já se musel ptát, proč, proč je smutná, když je konečně se mnou a já s ní a vyznával jsem jí dál lásku a říkal, jak její krása se snoubí s místem okolo, s celým krajem, s Tím rájem, jež se zove Ráj i jménem, a ona se bála, bála se mé lásky a já nechápal proč, proč, proč je stále smutná, proč se brání, proč chce svoji nespokojenost vykřičet, a já pochopil, že je stejná jako ty ostatní, jež se mi smějí, urážejí, chichotají, a ten smích a všechno dohromady je její křik, silnější křik, všechno dávala do křiku a ponižovala mě a já v sobě ucítil zase onen stud, jak ze mě odtéká radost z našeho setkání, a popadla mě touha ji umlčet, nechat ji ztichnout, až se její křik proměnil do ozvěny hustých větví a mísil se pískotem ptáků, dokud neutichl, ale v mé hlavě stále zněl dlouho, jakoby v ozvěnách s pláčem její matky, která se domáhala Boha, aby jí našel její malou holčičku a my všichni z hotelu a z okolí jsme se snažili Bohu pomoci a hledali ztracenou dívku, volali její jméno, koukali do každého křoví, bloudili mezi skalami, až jsem se vrátil na své místo na palouku, sám, a došel k mokřině a obešel ji k místu, kde se měnila na bažinu, a já si přidřepl a pořád jako bych slyšel nářek a prosby a musel se usmívat, ne tomu zvuku přicházející z kalné vody, nýbrž všem ozvěnám, neboť tohle místo bylo skutečným rájem pro další a další ozvěny, které se předháněly a snažily se ke mně dostat z hlubiny věznící na věky věků všechny moje lásky z tohoto kouzelného kraje.