Mnichov, Saigon, Kábul - jenom další lidská zrada

Je to smutný a je to tragické a ještě to bude smutnější a ještě tragičtější. Pokud přijde změna, která stojí na zbrani, vždycky je to smutné a tragické - však ještě uvidíme.

Nedivil bych se, vzhledem k tomu, že lidé jsou na celém světě stejní, jak v tom dobrém, tak v tom horším, že už nyní se tam daleko od nás objevují zprávy, jak do města přicházejí osvoboditelé a mnozí tamější muži se neubrání slzám a vítají statečné vojáky a objímají se s nimi. Ženy je vítají květinami a chvalozpěvy oslavující jejich vítězný konec bojů za práva utlačovaných Afghánců.

Svět neodpověděl, a to mě tak trochu děsí. Toliko velebeno NATO, a hlavně americká armáda, je pryč a mnozí situaci přirovnávají k pádu Saigonu, tuším že v roce 1975. 

Ta válka ve Vietnamu byla zvláštní. Vedla se jinak než dosavadní války, což se ukázalo jako katastrofa. Třeba absence pravidla, že válku rozhoduje dobyté území a jeho další držení. To se ve Vietnamu nedělo. Týdny se třeba dobýval kopec, pak tam Američané zvítězili, a to jenom proto, aby ho zase hned opustili a nepřítel se tam zase hned vrátil.

Afghánistán byla další zvláštní válka. Válka proti někomu skrze někoho jiného. Stínová válka, jak to nazval jeden ze zahraničních zpravodajů. Američané do ní nastrkali stovky milionů dolarů na vyzbrojení místních proti Rusům, ale po jejich stažení se už nedokázali dohodnout na financování obnovy zničené země a budování něčeho, co by se dalo nazvat PíáR, aby se vědělo, kdo zemi pomáhal.

Udělali stejnou chybu jako ve Vietnamu, opustili dobytá území. Opustili i snahu je dál dobývat jiným způsobem, třeba politikou.

Do Kábulu vstoupil Talibán. Teď se ještě usmívají do kamer, ukazují svoji vstřícnost, říkají, že všechno bude v pohodě. Pak řeknou, aby kamery a objektivy foťáků novináři sklopili k zemi a odešli a neohlíželi se. 

Pak to začne a já se nedivím, že lidé chtějí z města utéct jakýmkoli způsobem. Horší je, že už ten způsob není. Začne to brzy a bude to krvavé. Co se léta snažili budovat, zmizí mávnutím ruky. Měnit se bude mnohé - mimo jiné se ženy mohou rozloučit se svými právy, které získaly. Konec vzdělání, konec názorům, Šaría v plné kráse. Věřím, že jsou i muži, kteří to uvítají.

Jelikož svět mlčí (no nemlčí, ale nic dělat nebude) a Američan taky, cítím z toho dohodu. Nemusí být, ale může. Třeba o tom, že dá Talibán Americe pokoj a vezme si něco jiného. To něco může být Evropa. Ne nadarmo se nechávali z těch končin slyšet, že Evropa bude islámská a Šaría zavládne světem. Byť já muž, nadšený u toho nejsem.

Lid v Kábulu zradili. Zradili tím nejhorším způsobem. Neodpovídají na volání, Talibán zavřel cesty pryč, všichni dohromady jim vzali naději - a ač to zní kýčovitě a kape z toho lyrický med, stalo se to. 

Je to Mnichov s dohodou, Saigon s pádem a Kábul s lidmi, kteří začnou krvácet.