Když může paní Edna, tak já taky (o osudu malého Zamana a botiček)

Paní Edna Nová napsala dvojici článků s tématikou uprchlické krize, v nichž jednom povyprávěla o špatném osudu uprchlíků a v druhém o špatném vkusu diskutérů.

První článek byl plný míru a pochopení, druhý již nikoli.

Nebudu rozvádět osudy dětí bojující se zimou a hladem a pózující na fotkách, které rvou srdce (kdyby matka byla matka, tak dítěti nemajícímu botičky, nožičky čímkoli obalí – ale zase by to tolik neklepalo na svědomí), pouze zmíním, že běženci na hranicích jsou figurkami na šachovnici politických záměrů mocipánů. kterým jsou osudy dětí a jejich rodičů ukradené, ačkoli podle mluvy máte pocit, že je sami všechny porodili a evidentně jejich osudem trpí.

Slova diskutérů ještě rozvádět budu, protože pisatelka článků svým názorem, nebo spíše jeho pojetím, taky postavila hranici a na její strany další armádu a další uprchlíky. Armádou jsou ti, kteří s ní nesouhlasí. Ti, co nemají pocit, že by se měli otevírat hranice a pouštět sem množství lidí, kteří si malují život v růžových barvách, na které jim dá Evropa, aby si oni malovat mohli.

Uprchlíci jsou zase ti milí lidé tady na blogu, kteří mají "správný" názor, že nikdo na světě by neměl trpět a mělo by se takovým trpícím pomoci. To slovo je správně položeno – mělo. Jinak řečeno, že by to měl udělat někdo jiný, aby se ale oni sami dobře cítili.

(Těm, co v životě skutečně pomáhali, se omlouvám, ale moc Vás není.)

Ale půjdu ještě dál a podívám se na osud malého Zamana trochu dál do budoucnosti v případě, že by hranice otevřely a sem se nahrnuly obří skupiny utečenců. Netvrdím, že k nám, do Čech, tady by brzo uprchlíci pochopili, že my nic nemáme, a tak by je to tady nebavilo, ale prostě k nám, k našemu způsobu života, k naší víře, k našim hodnotám a pohledům na život.

Malý Zaman je u nás, hraje s dětmi, je šťastný, má botičky, už mu je rodiče kvůli focení neberou – je šťastný.

Pak se stane to, že malý Zaman stárne. Žije u nás, ale jeho hodnoty jsou ovlivněny jeho rodiči. Rodiči, kteří si ten náš svět představovali jinak a uvědomili, že to není tak růžové, navíc proto, že Evropa už nemá na to, aby jim pořád dávala na barvičky.

Zaman, už jako mladistvý, se politicky vyhraňuje, a jak se někdo vyhraňuje víc a víc, začíná se postupně radikalizovat. Nejprve říká dětem okolo, že se nechovají, jak by měly. Dokonce jim i připomene historku, jak neměl botičky. Jak mu je třeba někdo vzal. Jak mu byla zima, jak měl hlad – jak jiné děti ho neměly, ale on ano. A ví to, že mu to říkali rodiče.

Když děti mu řeknou o podepsané petici, je mu to celkem jedno. Jeho učení mu totiž říká, že kdo není jako on, ten lže, a kdo lže, ten se nemusí poslouchat, ba co víc, mělo by se zařídit, aby už vůbec nelhal.

Nebo si myslíte, že dospívající Zaman bude vyznávat naše hodnoty? Kdepak, To by bylo možné, kdyby nebyl tolik ovlivňován většinou, a že většinu kolem sebe bude mít zajistí právě otevřené hranice. Zkazka o tom, jak jsou Evropané hloupí a omlouvají se za každý prd a každému pomáhají, jde světem už jako základ legendy.

A my těm novým příchozím budeme pomáhat. A víte, co to slovo znamená, pomáhat?

Ptali se v časech otrockých jednoho farmáře z amerického Jihu, jestli mu černoši na poli otročí. Odpověděl, že neotročí, že pomáhají.

Dál už jsou ty představy na vás.

Teď k diskuzím. Ty nejsou vůbec diskuzemi. To je jenom boj o ego, kde většina názorových linek končí tím, že někdo někoho urazí, napíše, že mu to nemyslí, že je bolševik nebo fašista. Objevují se diskutéři, kteří se kryjí různými přemoudřelými motty, jako že všechno dělají s laskavým humorem, ale pak nedělají nic jiného, než že s laskavým humorem vás ponižují nebo se vysmívají a pravděpodobně u toho konečně ve svých prázdných životech cítí vzrušení.

(Za tenhle odstavec na mě někteří skočí, a tak napíšu, že já "diskutuji" už co nejméně, a pokud ano, jdu na to s ironií, což jiní diskutéři nechápou, protože se při psaní komentářů cítí strašně důležití – ironií, ale neurážím jako jiní.)

Pravidlo pro diskuzi by mělo být – mít svůj názor, nijak jím nikoho neurazit, ale taky za něj nebýt urážen.

Tohle je ale představa srovnatelná s pohádkou.

Já nijak pisatelce neberu její právo na burcování lidí, aby pomáhali. Je to její právo. Dokonce má právo se sebrat a jet pomáhat na místo. Ale nemá právo soudit lidi, kteří si myslí něco jiného než ona. Nemá právo o nich ani naznačovat, že jsou špatní. Měla by umět překousnout, že to tak je.

Navíc je tohle psaní pro mě o kontroverzní, jelikož si autorky vážím a není to ani měsíc, co jsem četl její knihu a líbila se mi. Ale tak to asi v životě má být. Že se musíte naučit říkat i horší věcem lidem, kterých si vážíte. Říct jim, že někdy neudělali dobře – že někdy přímo přestřelili.