K čemu ještě jako tolerantní společnost neumíme tolerantní být - ke smrti

Je to zvláštní, ale třebaže se v posledních měsících předháníme v různých postojích (pozitivních a negativních) k nejrůznějším menšinám, skupinám a odchylkám, jedním směrem se zatím příliš nedíváme.

Politické strany mají různé programy, na to jak se chovat k jiným lidem, jak je máme vnímat, jak s nimi žít a jak vyžít - ale o lidech, kteří právě toho žití v sobě moc nemají a chtějí ho ukončit, k nim se moc hlasů zájmu nedoneslo.

Médii se nesla zpráva o muži, manželovi a otci dvou dětí, který na základě diagnózy onemocnění ALS a postupujícím onemocněním dobrovolně na švýcarské specializované klinice ukončil svůj život.

Zpráva proběhla, ale takový zájem jako o lidech měnící pohlaví nebo žijících s vícero partnery, případně zprávy o panu Řepkovi, který hned po prohře s Dánskem věděl, jak naši fotbalisté na Euru dopadnou a čí je to vina, tak takový zájem zas zpráva o smrti nepřinesla.

Je smrt a smrt. Jsou smrti, které vám zaplní média a ulice až na druhý břeh Vltavy, a jsou smrti, co nikoho nezajímají - nebo zajímají do té míry, že si řeknete, jako že je to smutný a že co se dá dělat.

Koukal jsem se na to, jak jsme s eutanazií na tom u nás. Výsledek není valný. Mnoho hlasů stále tvrdí, že člověk nemá právo svůj život ukončit, protože (a to slyším často) je sice jeho doživotním majitelem, ale není jeho strůjcem - což vysvětluje, proč můj otec před mnoha lety byl v právu, když na mě mluvil nahlas, že mě zabije, když se stala taková shoda okolností na jednom zimním zájezdu, po nichž mě hodlal hledat po horách Horskou službou, zatímco já spal v (mnou) zamčeném pokoji - ale to bych už neřešil.

Humor však stranou.

Vidím trošku dál než na špičku vlastního nosu a nelíbí se mi představa, že může přijít den, kdy díky nemoci nebo vlastně i pokročilému stáří nebudu schopen se sám o sebe postarat - což je věc první. Případně že si uvědomím beznadějnost zdravotního stavu, byť třeba o něco méně, než si budu uvědomovat bolestivost celé nemoci - a to je věc druhá.

Koukal jsem se po internetu, co mi může tahle země v podobných případech nabídnout. Našel jsem třeba ujištění, že pečovatelská služba je na vysoké úrovni a není se třeba posledních dnů bát. Bohužel pod tím článkem byl zase jiný článek a to o tom, jak sestřičky kašlaly na svoji práci a své klienty okrádaly.

Na jiných stránkách jsem zase rozhovor s ředitelem sanatoria, jehož heslo mi přišlo jako sympatické. Říkal: "Samotná smrt není dobrá, ale dá dobře umírat."

(Můj otec má jiné moudro - "Smrt není zlá, jen je blbý že je to na furt!")

Pan ředitel sanatoria mě ujistil, že mé poslední dny budou na úrovni a netřeba studu, pokud budu potřebovat péči dvacet čtyři hodin denně.

Znělo to nadějně, dokud jsme se nedostali k ceně za celou tuhle péči - a já pochopil, že ta vyšší síla, která nad námi je a má mnoho jmen, pravděpodobně rozděluje svoji milost podle výšky bankovních kont.

Odpůrci eutanazie mají pevné argumenty.

Dá se to zneužít, protože nikdy nevíte, jestli člověk, který se pro ni rozhodne, je skutečně nevyléčitelný (většinou tohle říkají silně věřící). Psychická nemoc není důvod ke smrti (to zase říkají ti, kteří se bojí, že by eutanazie byla snazší cesta šílenců k sebevraždě - ale to ona přeci je). Pak ta otázka, zdali o ni mohou požádat příbuzní nemocného, který již není delší dobu při vědomí.

Viděl jsem video ze švýcarské kliniky, s jehož natočením souhlasila sama pacientka a ukazovala průběh samotné eutanazie. Bylo pro mě zvláštní, jak uvolněné to bylo a Neobjevoval se v tom žádný patos. Paní ležela na posteli, ve květovaných šatech, napila se z kalíšku, načež si stěžovala, že je to hořké a požádala o čokoládu. Sama nebrečela, brečeli lidé kolem ní. Jiná žena jí říkala, že brzy usne, ona požádala o další čokoládu. Dostala ještě malý kousek a usínala. Oči se jí zavíraly, bylo vidět, jak s tím bojuje, ale ta síla, která jí právě navštívila, byla silnější. Zavřela oči.

Až takhle poetické to bylo a vidíte sami, není to nic hrozného. Myslím si, že člověk by měl mít nejen právo žít, ale i možnost volby, jak chce umřít.

Tenhle blog je pro odlehčení míchán s trochou ironie, ale i ironií je, že přání o zdraví a hezkém životě slýcháváme na každém kroku, ale nikdo z nás nemyslí, zatím, na to, že jednoho dne se dostaneme do situace, že budeme rádi za přání klidného umírání a klidné smrti.

Smrt k životu patří, ale zatím se o ní moc nebavíme. Jako by byla něco špatného - a špatný byl tedy i ten, kdo ji právě prožívá nebo se k ní blíží. Přesto je to něco, čemu se nemáme šanci vyhnout. Mnoha věcem, které horlivě řešíme, k nim se ani nepřiblížíme, ale k téhle ano - možná bychom ji a její formy řešit měli.