Jak ze mě udělali(y) světlušku – a lidi se divili, a pak zase bavili

Bylo to před několika dny, na Andělu, když jsem měl odpolední přestávku na trati a z houfu lidí se vynořil stánek, asi jako se z mlhy na moři objevují bludné koráby.

Přispívám pouze dvěma charitativním organizacím – na víc nemám peníze. Proto u mě taky nehledejte žluté kytičky a podobně. Nemůžu být u všeho, a jde pouze o dobré skutky, nekandiduji na Ježíše.

Ale světluškám dávám, a ačkoli ke tmě mám kladný vztah, rozhodně bych v ní nechtěl trávit celý život a kamarádit se sní. Proto dávám. Druhá organizace je Konto Paraple.

A jak jsme dal světluškám, světlušky daly mně a daly mi tykadélka, co vypadají jako čelenka a na dvou drátkách se tam houpají černé kuličky. Svítilo sluníčko, bylo vedro (zase) a já si řekl proč ne, když mám pauzu, a s tykadélky poskakující nad vlásky vyrazil do nákupního centra. Byla tam příjemná zima.

(A jak jsem se dozvěděl, taky tam zavedli WC za poplatek, a nebyla tam hajzlbába, nýbrž pěkná hajzlslečna, takže jsem statečně držel až na další konečnou na Výstavišti a až tam hodil slzu na větev.)

První ohodnocení tykadélek jsem získal v trafice, kde jsem si dobíjel kredit na mobil. Nedělám to často, a tak se u toho trochu vždycky chvěju radostí, což potvrdila prodavačka, která mi řekla, že se mi pěkně klepou.

V Datartu jsem kupoval média (ne televizi nebo noviny, co kdybych šel někdy do politiky, pak bych je rychle musel převádět na nějakou osobu blízkou) a když jsem je platil, prodavač uznal, že mi pěkně stojí.

Člověk by si řekl, že když si takhle vyrazíte s tykadly do centra dění, že u lidí vzbudíte něco jako úsměv. Prostě je pobavíte, a přestože se přímo neusmějí, alespoň vytvoří soucitný úsměv, jako když potřebujete někomu na dálku projevit lítost, že jste blbec.

Ale lidi na mě jako na blbce nekoukali. Spíš se mě jako by báli – tedy není to přesný popis, ale jako by na mě koukali a viděli ve mně něco nebezpečného.

Bacha, to je nějakej cvok, ten má tykadla. Kdo ví, mámo, co je to zač, hele, von se tomu i směje, no to je svět. No, debile, jen si s nimi zakruť. No, ježiš, to je doba, a to von je pošťák, nebo tramvaják, ty maj stejný hadry, a tohle pracuje s lidma.

Co vám budu povídat, pod palbou podobných bolestivých pohledů jsem vypadnul z nákupáku a udělal tu jedinou správnou věc, jakou jsem v téhle situaci mohl udělat. Ne, že bych si je sundal, to by bylo nečestné, jednou jsem světluška na přestávce, tak holt mám tykadélka – chrobák taky jen tak nepustí svoje hovno, jakmile se to druhým nelíbí. Udělal jsem tu věc, že jsem se vrátil do blízkosti stánku se světluškami a dalšími tykadélky – a budete se divit, zlé pohledy se vytratily a zůstaly jenom ty pobavené. Byl jsem doma.

Tenhle zážitek mi řekl hodně, a nejen o lidech. Klidně si do toho promítněte současné životy a problémy, migraci, politiku, cokoli – někdo má tykadla (někdo za ně sedí), někdo utíká mezi své, někdo ví, že mezi netykadly mu jako tykadlíkovi dobře nebude.

Ale nevadí. Přestávka skončila a já jel dál. Tykadélka jsem neměl. To by se nehodilo. V době, kdy tramvajáci(čky) (pitomí(é)) loví za jízdy Pokémony a nechají se u toho (blbě) fotit, jsou tykadélka jako pěst na oko nebo červený hadr před býka, a je fuk, že je údajně býk barvoslepý.  

Nakonec však jejich chvíle přišla. O dvě hodiny později. Na spodním Klárově klekla tramvaj vedrem a klekla tak šikovně, že zablokovala v křižovatce oba směry (takže čtyři), což se v sázkovém kurzu na možnost jeví stejně jako hlavní výhra v eurojackpotu a následná trefa meteoritu do otevřené pusy přímo na bolavý zubu.

Lidi neradi čekají. Na cokoli. Jediné místo, kde snad čekají rádi, je u zubaře, než se otevřou dveře. Třeba. A jakmile lidi čekat musí, jsou nevrlí a mají hned špatnou náladu, a jak mají špatnou náladu, hned někoho hledají, komu ji taky zkazit, aby v tom náhodou nebyli sami, a koukají a koukají, komu by to tak udělali, a je jim blbý to dělat někomu, kdo je na tom jako oni a čekají – a je to jako s těmi tykadly, že kdo je má, tak je ten divnej – a tak začnou vrčet na někoho, kdo není jako oni, na tramvajáka.

Jenomže já už po letech o tom něco vím, protože jsem se něco naučil a jedna z těch věcí je, co mě učili už jako studentíka v učňáku, kde mě dělali číšníka (a já měl učitele jako z první republiky), a to učení bylo, že jakmile lidi ví, skutečně "VÍ", že se o ně zajímáte a nejste jim ukradení, hned mají lepší náladu – a tak jsem nebyl jako jiní kolegové, kteří jen otevřou kabinu a houknou do vozu, že se dál nejede, a dají nohy panel, já vyšel mezi lid a omlouvám se, že se děje to a to.

A taky ještě jsme se naučil jednu věc, a to, a tu mě v učňáku neučili, na tu jsem nějak dospěl sám, že jakmile lidi jednou rozesmějete, už jim můžete říct i jiné, nepříjemné věci – a tak já jim vysvětloval, že to dál nejede, že tam tramvaj chudák "leží", že ji budou tlačit, a před lidmi jsem hrál mrtvou tramvaj a živou tramvaj, co ji bude tlačit, a lidi se smáli a zapomněli na nadávky, a my jsme společně vytvořili takovou veselou tramvaj, z níž se nikomu ani nechtělo a lidem bylo jedno, že se čeká.

No a nakonec jsem vytáhnul tykadélka a říkal jsem s nimi na hlavě, že tramvajákům je dobré věřit, protože pořád máme spojení, a to páč máme na to zařízení – a lidi se smáli a my pak jeli, a ten čas čekání pěkně utekl a stal se minulostí.

A víte, co bylo zvláštní? Když jsem tykadélka měl, už na mě nikdo nekoukal jako na cvoka nebo na tvora z jiného světa. Byl jsem jako oni, akorát jsem měl tykadélka a ty se houpala do stran, jako by nám všem mávala.

Jedna věc je jistá: někdy i na divné věci potřebujete ten správný čas. Čas na to, aby se nekoukalo na tykadélka, ale na to je kdo je nosí.

A samozřejmě na závěr, pokud nikam nepřispíváte, a nemusíte hned penězi do kasičky, zkuste to někdy, jen tak, pro radost druhých – a ukažte tykadélka.
 

Po uzávěrce: Výběr peněz za WC na Andělu je prý dobrovolné - jako je asi dobrovolné čurání.