Jak mě znásilnil Pavel Trávníček, nebo já tu tramvajačku?

Sexuální násilí je děsivé nejen v jeho krutosti a děsivosti, která má několik vrstev, co pronikají do těla a do psychiky, ale je děsivé a kruté v jeho všednosti.

Má mnoho podob a setkávají se s ním nejen ženy, ale i muži i děti. Mnozí se s ním už setkali, nebo se setkali s jeho jinou podobou, jelikož podoba je u něj různá, někdo by řekl rafinovaná, a někdy se proto těžce definuje, zda o násilí jde, nebo si lidé mezi sebou něco špatně vyložili.

Má navíc ještě jednu zvláštní polohu – a to že může ublížit někomu, kdo se s ním vůbec nesetkal.

Byla jen otázka času než vlna podivných kauz, v nichž hodně hraje roli minulost, výborná paměť a popularita, dorazí z USA i k nám a objeví se dvacet let staré křivdy, jejichž váha je právě na takové úrovni, jak je zrovna jejich hlavní aktér mediálně vidět.

Tady na tomto místě v článku je čas napsat, že sexuální násilí má další zázračnou veličinu, a to, že se najde hodně málo lidí, kdo by ho chtěl zpochybnit – podotýkám, zpochybnit u žen.

Je zvláštní, že třebaže svět stále volá o rovnoprávnosti mezi mužem a ženou ve všech směrech, pokud muž nahlásí (pokud vůbec) znásilnění ženou, bývá uveden v posměch a dostane nálepku vola.

Přesto sexuální násilí prováděné ženami mužům nebude zase tolik statisticky mimo jako případy naopak.

Znásilnění je něčím, před čím má většina až dogmatický respekt a ona většina je hned na straně ženy – a pokud ne přímo na straně, utrousí o muži, který až do teď mohl mít jejich sympatie, že na každém šprochu pravdy trochu, a on stejně vypadá jako úchyl, tak co.

Přijde otázka, co já vlastně o tom vím, že se pouštím do tohoto tématu. Odpověď je prostá, stalo se mi to. Ne znásilnění, nýbrž obvinění.

Ani nešlo o obvinění ze sexuálního násilí, nýbrž o šikanu, a v první řadě se jednalo o vyřízení účtů, v nichž hlavní roli nehrál sex, ale, budete se divit, vztah.

Vezmu to ve zkratce, měl jsem rád jednu kolegyni, jak se to tak někdy na pracovišti stane, a měl jsem ji rád hodně, a když někoho máte rádi hodně, jste opatrní a nejdete hned na věc, protože když někoho máte rádi hodně, máte před ním až obřadný odstup – někdy až tak, že se ho bojíte dotknout byť pouhým podáním ruky.

Po nějakém době sympatie byly na obou stranách, jenom jsem netušil, že kolegyně je v tomhle trochu jiná a více než o vztah jí jde o to, aby ji měl někdo rád. Nešlo ji o nic víc, než aby byla obdivovaná – což byl pravděpodobně důsledek drsnějšího dětství, kde musela o přízeň bojovat a mnohdy se to nedařilo.

Jako chyba se ukázalo moje vyjádření citů a pochopení kolegyně, že doba obdivu a milostného dobývání končí, a míč je tedy na její straně hřiště. Stačilo říct prosté ne. Já bych si někam zalezl, poplakal, stvořil dvě tři smutné básně rvoucí srdce a pak jel zklamání rozjezdit čtyřmi koly na trojce.

Kolegyně se však chtěla ujistit, že žádné budování vztahu nebude, a udělala o něco tvrdší konec, než jsem si představoval. Po několika letech jsem pochopil, že to byla její obvyklá metoda rozcházení a nebyl jsem prvním, na něhož takový způsob rozchodu použila. Taky jsem pochopil, že tenhle způsob používají ženy, které nechtějí cítit něco jako část viny, že se kvůli nim někdo trápí, a tak tvrdě zakročí. Buď zakročí, nebo vám žena řekne, že vás má spíš jako kamaráda a byla by ráda, kdyby to tak zůstalo.

Druhá varianta bolí míň.

Já měl na krku tu první a dost mě to vzalo. Kdybych nebyl tenkrát mladej a blbej, postupoval bych jinak a pravděpodobně právními kroky, takhle jsem jen koukal s otevřenou hubou, jak čelím osočení, že kolegyni šikanuju na pracovišti a znemožňuji jí výkon povolání.

Víte, jak může tramvaják druhému tramvajákovi znemožňovat výkon povolání? Já se ptám. Já to nevím, a taky mi to tenkrát nevysvětlil ani vedoucí. Za to mi něco jiného vysvětlili kolegové.

Najednou každý věděl, co jsem zač. Nemuseli mě ani znát, stačilo, že o mně slyšeli, a věděli se stoprocentní jistotou, že jsem parchant, násilník a hajzl – a že se vůbec nediví, že jsem udělal, co jsem neudělal, a každý slušný člověk by mi to měl dát sežrat za ty nebohé duše, kterým jsem ublížil.

Nepotřebovali důkazy. Důkazy přeci potřebují jenom ti, kteří nechtějí vidět věci, jak doopravdy jsou, a v mém případě moje skutky byly natolik známé a zřetelné, byť o nich nikdo nevěděl nebo je neviděl.

Ocitl jsem se v Pekle. Je jedno, jak je velký svět, ale Peklo je v něm vždycky větší. Peklo je hlavně opakování. Pořád dokola se Vám v něm dějí věci, které Vás mučí a bolí. V tomto případě pomluvy a pravidelné obracení se k vám zády.

Říká se, že jsi lze zvyknout i na oprátku, a je to pravda, ale nikdy se nezbavíte svíravého dusivého pocitu, který vám navíc bere život.

Paradoxně mě zachránilo Peklo někoho jiného, neboť kolegyně udělala tu samou věc i dalšímu muži a kolegům a kolegyním přišlo další prohlášení o šikaně už zvláštní. Sami v sobě uznali, že věci nemusely být tak, jak se jim prezentovaly.

Myslíte si, že si pak posypali hlavu popelem a omluvili se? Kdepak. Hrdost má obdobně jako násilí mnoho podob a jedna z nich je, že se dá udržet za jakékoli situace a špatný je vlastně ten, kdo vám to nechce dovolit.

Ptáte se, kolik přeci jenom kolegů za mnou přišlo a řeklo, že by to přeci jenom mohlo být jinak, než jak si celou dobu mysleli (teď už jenom mysleli, věděli to před tím)? Vůbec nikdo. Udělali to, co my považujeme za nejlepší – přijali mě zpátky do kolektivu, byť s podmínkou, která mě na zátylku ještě dlouho pálila.

Je to už mnoho let, ale já na případu Pavla Trávníčka vidím, že některé věci se nemění. Navíc v tomto případě hraje hlavní roli popularita, která jak se zdá jde ruku s oživením paměti. Stačí, aby se ukázala možnost ocenění, nebo se dotyčný více ukazoval v médiích a jiným lidem zvláštně ožívá paměť, objevují se u nich dávno zapomenuté detaily a s nimi touha nastolit spravedlnost.

 Já jsem se ptal na podobné případy, a více na to, jak je to s tou pamětí. Odpovědí bylo, že je možné, aby oběť na základě podnětu absolvovala její oživení, ale už ne tolik, aby se u ní zároveň objevila potřeba se se zažitou skutečností vypořádat právně. Tahle potřeba souvisí s jinou skutečností, a to potřebou sám sebe popularizovat a srovnat si účty se životem, který se nemusel odvíjet dle představ dotyčného a on žádá něco jako satisfakci.

Pokud kolem sebe máte popularitu a je jí víc a víc, ale Vy nejste její součástí, snadno se může u někoho objevit pocit, že něco není v pořádku, a aby bylo, je potřeba tomu pomoci různými prostředky. Ty prostředky jsou většinou takové, jaký dotyčný považuje za účinné, a hlavně nejjednodušší.

Nevím, možné to je. Já jen vím, s čím jsem se sám setkal.

Ale je to prosté a tahle metoda "dát příběh" je skutečně účinná, protože lidé jsou právě nastavení na to pověstné – na každém šprochu pravdy trochu.

+

Pamatuju si, že jako dítě jsem byl na vystoupení pana Trávníčka, na němž nám četl pohádky. Byl usměvavý, vyprávěl hezkým hlasem, ale já nevěděl, že je to monstrum. Usmíval se mě.

Proboha, usmíval!!!

Vy si neumíte představit, jaké to bylo.

Neumíte! Neumíte!! NEUMÍTE!!!

Víte, kolik nocí jsem probrečel? Víte, jaké to je, když se Vám kvůli tomu nic v životě nedaří? Tohle je jeho vina.

JEHO.

Proboha. Teď jsem si na všechno vzpomněl.

PROBOHA.

Chci deset milionů a omluvu.

A jestli mi nevěříte, zažaluju Vás taky.

Takhle prosté to je.