Jak mě dokázalo vzrušit padesát vteřin

Podotýkám vzrušit duševně – ne sexuálně. Víte, netřeba hned do všeho plést erekci nebo zvlhčení intimní partií za účelem průniku. Ačkoli uznávám obé naznačené lze dosáhnout při mnohém.

Občas tu píšu nostalgické články, jak na mě působila ta a ta kulturní událost, jejíž základ byl třeba položen daleko v minulosti, kdy jsem byl někdo jiný a měl plány do budoucna. Přesně ty plány, o nichž se hovoří v jednom vtipu, který říká, že jestli chcete rozesmát Boha, řekněte mu jeho plány.

Ač jsem se divil, podobné články se nesetkávaly s pochopením (poslední byl o rozdílu mezi jedničkou a dvojkou Úžasňákových a rodzdílem mezi jednoičkoua dvojkou mě) – a víc mě udivilo, že na nepochopení těh, kteří v kulturním směru a oblasti léta pracují, a často ho nabírám na Hloubětínské a šestnáctkou vezu na Vinohrady. Buď nechápal, nebo mě chtěl v komentářích nasrat.

Taky jsem si říkal, že podobné články už psát nebudu a budu se držet svaté trojice Tramvaj-Litera-(Něco, čím popíchnu Špageťáky), ale Bůh se zase rozesmál a něco mi poslal.

A k tomu ještě padesátivteřinovou upoutávku. Odkaz na konci příspěvku.

Možná si ťukáte na čelo, ale tenhle příběh, jehož pokračování se chystá na přespříští rok, byl součást mého dětství – a to natolik, že jsem si v době socialismu vyráběl vlastní kostým, a dokonce svůj protonový baťůžek, s nímž jsem doma… no krotil duchy. Kolem mě pionýři, hesla, že nikdy jinak, a do toho já střeše newyorského mrakodrapu mám šichtu.

Můj starší bratr, který byl už o několik let dál a fantazie ho opouštěla či se měnila na něco pro něj zajímavějšího a oblejšího, mi říkal, abych šel na záchod, že tam je duchů dost. Nijak moje filmové nadšení nesdílel.

Je pravda, že tenhle film patří do desítky, dvacítky těch, které mě ovlivnily do budoucna a chtěly, abych se věnoval příběhům, jejich tvorbě, a to v mnoha jejich podobách. Takže k němu mám velmi, velmi srdeční vztah.

Dokonce mě ten film dokázal v očích mých rodičů zdospělit natolik, že již odmítali se mnou do kina chodit a pouštěli mě sami – a poté začal můj kinový kolotoč a já prováděl spanilé jízdy po filmovém světě.

Musím upozornit některé znalce, ano vím, že existuje remake z nedávné doby z ženským osazenstvem, ale já jej neviděl, a nikdy neuvidím, což tu svatosvatě slibuju, poněvadž pouhé upoutávky ve mě dokázaly vyvolat skutečnou bolest. Film by mě mohl snad i zabít.

Tahle nová upoutávka, a taky zpráva, že režisérem je syn režiséra původních dvou dílů Ivana Reitmana (pro zajímavost, rodilého Slováka, narozeného v Komárnu), ve mně vyvolala pocity naprosto opačné. Pokud jste fanoušky a poznali jste v upoutávce úryvek ze známého hudebního motivu zla a posléze zvuk zapnutí protonové zbraně, víte, o čem mluvím.

Silně pochybuji, že bych se za dva roky po premiéře (pokud to vše není jen krutý žert) znovu oblékal do podivné uniformy vlastní výroby ze staré teplákové soupravy a na zádech měl krabici od bot se šňůrkou a baterkou, ale ten pocit, že ten den, kdy usednu do kina a kolem mě se zhasne a na plátně se rozjede příběh, bude zase ve mně něco trochu jinak a v sobě ucítím mihnutím pocitu, který mám tak strašně rád a je spojený s dobou, jež je tak už strašně dávno a zbývá z ní jenom stín – stín, který se kolem nás jenom tak občas mihne a my se ho snažíme koutkem oka zahlédnout a zase zažít něco, co už nám není ani souzeno znovu prožít. A přesto onen pocit chvíli máme.

http://www.youtube.com/watch?v=yTj_6JT1eco&fbclid=IwAR0AEIeX-cqRrZBLqlFokWhYsVLlftv6w92TrZ46SJx-Izv7PphfP2VLV5o