- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Občas tu píšu nostalgické články, jak na mě působila ta a ta kulturní událost, jejíž základ byl třeba položen daleko v minulosti, kdy jsem byl někdo jiný a měl plány do budoucna. Přesně ty plány, o nichž se hovoří v jednom vtipu, který říká, že jestli chcete rozesmát Boha, řekněte mu jeho plány.
Ač jsem se divil, podobné články se nesetkávaly s pochopením (poslední byl o rozdílu mezi jedničkou a dvojkou Úžasňákových a rodzdílem mezi jednoičkoua dvojkou mě) – a víc mě udivilo, že na nepochopení těh, kteří v kulturním směru a oblasti léta pracují, a často ho nabírám na Hloubětínské a šestnáctkou vezu na Vinohrady. Buď nechápal, nebo mě chtěl v komentářích nasrat.
Taky jsem si říkal, že podobné články už psát nebudu a budu se držet svaté trojice Tramvaj-Litera-(Něco, čím popíchnu Špageťáky), ale Bůh se zase rozesmál a něco mi poslal.
A k tomu ještě padesátivteřinovou upoutávku. Odkaz na konci příspěvku.
Možná si ťukáte na čelo, ale tenhle příběh, jehož pokračování se chystá na přespříští rok, byl součást mého dětství – a to natolik, že jsem si v době socialismu vyráběl vlastní kostým, a dokonce svůj protonový baťůžek, s nímž jsem doma… no krotil duchy. Kolem mě pionýři, hesla, že nikdy jinak, a do toho já střeše newyorského mrakodrapu mám šichtu.
Můj starší bratr, který byl už o několik let dál a fantazie ho opouštěla či se měnila na něco pro něj zajímavějšího a oblejšího, mi říkal, abych šel na záchod, že tam je duchů dost. Nijak moje filmové nadšení nesdílel.
Je pravda, že tenhle film patří do desítky, dvacítky těch, které mě ovlivnily do budoucna a chtěly, abych se věnoval příběhům, jejich tvorbě, a to v mnoha jejich podobách. Takže k němu mám velmi, velmi srdeční vztah.
Dokonce mě ten film dokázal v očích mých rodičů zdospělit natolik, že již odmítali se mnou do kina chodit a pouštěli mě sami – a poté začal můj kinový kolotoč a já prováděl spanilé jízdy po filmovém světě.
Musím upozornit některé znalce, ano vím, že existuje remake z nedávné doby z ženským osazenstvem, ale já jej neviděl, a nikdy neuvidím, což tu svatosvatě slibuju, poněvadž pouhé upoutávky ve mě dokázaly vyvolat skutečnou bolest. Film by mě mohl snad i zabít.
Tahle nová upoutávka, a taky zpráva, že režisérem je syn režiséra původních dvou dílů Ivana Reitmana (pro zajímavost, rodilého Slováka, narozeného v Komárnu), ve mně vyvolala pocity naprosto opačné. Pokud jste fanoušky a poznali jste v upoutávce úryvek ze známého hudebního motivu zla a posléze zvuk zapnutí protonové zbraně, víte, o čem mluvím.
Silně pochybuji, že bych se za dva roky po premiéře (pokud to vše není jen krutý žert) znovu oblékal do podivné uniformy vlastní výroby ze staré teplákové soupravy a na zádech měl krabici od bot se šňůrkou a baterkou, ale ten pocit, že ten den, kdy usednu do kina a kolem mě se zhasne a na plátně se rozjede příběh, bude zase ve mně něco trochu jinak a v sobě ucítím mihnutím pocitu, který mám tak strašně rád a je spojený s dobou, jež je tak už strašně dávno a zbývá z ní jenom stín – stín, který se kolem nás jenom tak občas mihne a my se ho snažíme koutkem oka zahlédnout a zase zažít něco, co už nám není ani souzeno znovu prožít. A přesto onen pocit chvíli máme.
Další články autora |