Filosofie lapiduchů aneb Maroďte ve všední den

Jsou období, kdy se na některá povolání nesluší snášet kritiku. Ovšem jsou i období, která právě pro ta jiná období vlezou některým do hlavy, a pak zjistíte, že hrdina hrdinou není.

Já sám patřím mezi lidi, co marodí neradi (asi je nás víc), a nejvíc mi na samotném marodění vadí, že tím zaměstnávám jiné lidi a vlastně jim přináším starosti. Jsem ještě z té generace, co se bojí telefonátu do zaměstnání, v němž oznámím, že jdu na neschopenku (a kvůli mně vypadlo číslo do půl jedné do rána a záloh moc není) – a pokud se někdo stará o mé zdraví, a to většinou lékaři, mám nutkání pořád děkovat.

Děkoval jsem i v případu před třemi měsíci, kdy jsem si vyhodil kotník tak nešťastně a tak bolestivě, že si telefonát do práce vůbec nepamatuju (ale byl rychle po zranění) a namísto na střídání jsem se dopajdal na chirurgii do polikliniky ve Vysočanech. Chápu, že lékař měl před obědem a měl hlad – což skutečně chápu a klidně jsem si mohl počkat v čekárně do odpoledne, poněvadž podle chodidla velikosti podobné slonímu mláděti bylo zřejmé, že skákat zase přes kaluže jenom tak nebudu, tudíž nemám na spěch.

Chápu i to, že někteří lékaři řeší ne příliš výhodné podmínky, které jsou ne příliš úměrné jejich znalostem, případně vědomí o potencionálních znalostech – chápu a děkuju.

Poděkoval jsem i poté, co mi lékař stroze řekl, že vlastně neví, proč jsem k němu chodil. Otázce jsem nerozuměl, a tak jsem nenadhodil slovní hříčku, že jsem chodil proto, že nemohu chodit – a raději se zeptal, jak to myslí. Odpověděl, že moje zranění je rázu ortopedického nikoli chirurgického, a tak jsem u něj špatně. Opět jsem držel hubu a mám pocit, že se i v duchu omluvil, jak neznám anatomii a nemám rentgenový pohled, a raději si vyslechl doporučení lékaře, kam příště jít, abych neurazil.

„Tady jsou dvě ortopedie,“ řekl lékař. „Na jedný je to tak drahý, že tam radši nechoďte, a na tý druhý vás nevezmou!“

A máme jasno. Hned mi bylo líp a já, víte co, poděkoval.

Děkuju i v sanitce. Ne že by mě vozili často, ale když se tak stalo, vždycky jsem měl blbý pocit, že za jízdu nezaplatím, a proto říkám: děkuji.

O „děkuji“ se vypráví pohádky, že se děkovat má, že je to slušnost – ale čím dál tím víc chápu pravdu o tom, že co se říkalo dříve jako vtip, a za vtip se považovalo moudro, že co někdo vymyslel peníze, tak se neděkuje – už je dneska skoro berná mince.

Sanitáři mě poslední dobou zklamávají. Já sice nejsem ten pacient, ale dílem osudu se s nimi setkávám a taky poznávám, že normální děkuju stačit už nebude. Nemyslím tím, že by si říkali rovnou o peníze, i když taky vím, že jsou lidé, kteří jim za jízdu něco šoupnou, nebo že by se chystaly taxametry, to ne – a znovu to opakuju, že ne.

Zklamávají mě jinak.

Já chápu, že toho mají už dost, že je na ně vyvíjen tlak, přičemž s tím tlakem se už tolik nevyvíjí mzda, případně výhody. Pravda je ale taková, že nejsou sami, kdo toho mají dost, a že tahle zkouška je pro úplně všechny kolem, a nejen pro ně.

Někdo tomu podlehne, někdo ne – je to kus od kusu, akorát já mám asi smůlu na ty kusy zvláštní.

Když je vám blbě, zavoláte sanitku. Myslím tím tak blbě, že nikam nedojdete a sanitku a pak lékaře vidíte jako poslední možnost pro zlepšení stavu. Bohužel někteří „ti ze sanitek“ vidí ono zavolání jako něco ne příliš nutného.

Setkal jsem se s jejich názorem, který jako by ukazoval jejich ne přílišnou chuť pomoci, neboť dle jejich výkladu je zavolání sanitky ve skutečnosti ukázkou lenosti obvodních lékařů, kterým se nechce něco zařizovat a vyplňovat papíry k tomu.

Za sebe si myslím, že mají pravdu v oné rychlosti, s jakou se dostane péče pacientu přivezeného sanitou oproti rychlosti vyřízení pacienta čekajícího na léčbu na základě doporučení obvodního lékaře.

S tou leností kohokoli však nesouhlasím. Spíš bych se přiklonil závisti a aroganci těch, co si to myslí.

Zažil jsem další případ, a to volání sanitky o víkendu.

Mám dojem, že pacient, jemuž je blbě, a to opravdu blbě, nepotřebuje slyšet větu:

„Proč nás voláte, vždyť tam stejně nikdo nebude!“

(Tím tam a nikdo byla zřejmě myšlena nemocnice a personál.)

Taková věta nikoho optimismem nenaplní a mě by zajímalo, kdyby ji slyšel dotyčný na druhé straně spektra, jestli by jako sklonil hlavu a řekl:

„Jo máte pravdu. Já zkusím do zítřka přežít, a pak si tam dojdu. Fakt jako promiňte, že jsem obtěžoval, světu mír!“

Takhle asi ne, že?

Zopakuji – ano jsou pod tlakem.

Zopakuji jinou věc – jsou pod tlakem i ostatní.

Když píšu, čas od času kolem mě někdo je, třeba z kolegů, a ptají se, co to zrovna píšu. Odpovídám vždy po pravdě a tentokrát se objevil názor, že tohle téma je takové... no takové... no že bych radši měl držet hubu, protože někdy mohu lékaře ještě potřebovat.

Naše povaha, která se v Čechách a na Moravě dědí po generace, se zase ukázala. Radši něco neříkat, co kdyby někdy byl ten a ten potřeba. Kdepak, v tomhle se neměníme. Hrajeme si na pokrokové světatvůrce, dokážeme přijmout nebo zkopírovat každou blbost ze zahraničí, bez pobízení vyrazíme do boje za práva delfínů nebo rosničky včelí, ale pořád neumíme říct, co nám doopravdy vadí, aby náhodou nebyl v budoucnu průser. A každému vadí nejvíc to, co nepotřebuje.

Zdravotnictví je teď TOP – TOP v tom, co je zrovna potřeba. Někdo tenhle vrchol bere jako součást úcty a snažení, jiný ho bere za špatný konec a svoji důležitost staví na stejnou roveň s vlastními ambicemi a potřebami. Dřív se tomuto stavu říkalo, že si někdo plete dojmy s pojmy.

Svět ještě není v pořádku, a dlouho ještě nebude – myslím tím v pořádku v té míře, jako že se v něm zase nadechneme a ucítíme alespoň doušek voňavé naděje. Než se tak stane, bylo by dobré zbytečně do těch nádechů skrze respirátor necpat zbytečný smrad.

Sice ho tolik neucítíme, ale stejně pak v nás bude.  

(Na základě dotazu po publikování - doktor mi přo poranění nohy poskytl základní ošetření, to jest dal mi papír na ortézu, a komunikace, v níž mi říkal, že k němu nemám chodit, proběhla právě při tomto ošetřování. Jinými slovy mi vzkázal, já jsem udělal svý, ale ke mně už pak nechoďte.)