Blondýna za volantem a kupa emocí

Takhle vypadá auto zaparkované v průjezdním profilu tramvaje – a vypadá takhle v pátek ve čtvrt na dvanáct v ulici Milady Horákové, což je vzhledem k místu a času skutečné terno.

Služebně starší řidiče podobná situace nerozhází. Jsou dokonce místa, kde si na podobnou "záležitost" můžete vsadit, a třeba taková Korunní ulice směr Mírák je úrodným polem pro podobné případy porušení silničních pravidel a omezení jiné dopravy.

Osobně nemám nic proti blondýnám, ale co vím, ve většině případů k podobně zaparkovaným automobilům dorazí právě ony: cupitají na přehnaně vysokých podpatcích, v podpaží drží psa velikosti morčete, ve druhé ruce svírají mobil a jejich nehty mi připomínají čarodějnice. Většinou se tváří roztomile pitomě, někdy dotčeně, a tělo ukazují ze všech stran, jako by krom nadávek od čekajících měl přilétnout i pozdrav blesku fotografického přístroje.

Abych nebyl za blonckofoba, samozřejmě ne, blbě parkují i ostatní, a zažil jsem blbě parkujícího něco jako kulturistu, jehož slovní zásoba na vysvětlenou, proč blokuje provoz, se omezila na zdvojení "No No!"

Přesto právě v tomto případě jsou blondýny takové, řekněme typické, a málokterý vtip na podobné téma začíná: Baví se bruneta a černovláska…

Páteční noc je na blokaci provozu zajímavým časem. Většinou nemáte ve voze někoho, kdo spěchá do práce, spíš naopak, a jelikož více než polovička osazenstva je pod vlivem alkoholu a radosti ze života, nadávky nejsou kdovíjak ostré.

Kolem automobilu se v minutě sešel hlouček mladistvých a vesměs se začalo vtipkovat. Zatímco já volal na dispečink a diktoval značku a vysvětloval vzdálenost od kolejí, množily se vtipy, jako že by se auto mohlo otočit na střechu, urvat mu blatníky, a tramvaj by ho mohla objet nebo by ho mohla objet dvacetikoruna – a poněvadž ve voze byl přítomen pes, taková ta malá chlupatá rasa, co vypadá jako králík s amputovanýma ušima, rozjela se debata, zdali němá tvář může mít řidičák a umí couvnout.

Slečna dorazila za deset minut. Blondýna. Něco po třicítce. Malá, s burritem v jedné ruce (a velká chuť na něj, protože ukousla obrovský kus), v druhé se svazkem klíčů od všehokoli. Špitla omluvu a rychle zajela do automobilu. Byla tak malá, že si ji skoro lidi nevšimli a moc jí nenadávali do takových těch užitečných zemědělských tvorů a geometrických obrazců, a spíš byli rádi, že se pojede, típli cigarety a nastoupili do tramvají, jichž byla v ulici za sebou celá řada jako na přehlídce.

Ale na té blondýně bylo něco zvláštního. Nepatřila k těm hloupým – na to, že měla hezké auto, neměla k němu oblečení (a vůbec za léta praxe hloupé lidi poznám). A už vůbec ne boty. Nejspíš ty hezké, "pracovní na jehlách", ležely někde na zadní sedačce a ona k domu vyrazila v pohodlnějších.

Tipoval jsem ji na podnikatelku, nebo alespoň hodně pracující ženu. Není to pravidlem, ale podobné většinou vyměnily život za práci – patrně krátce po tom, co je něco nebo někdo hodně zklamal. V autě bylo hodně složek s fakturami a smlouvami. Pes mezi nimi nebyl na ozdobu, spíš měl roli pomocníka při temnějších večerech a nocích, kdy lidé moc nepracují, brodí se mezi stěnami a často koukají z oken na ulici, a čekají na nový pracovní den – ta noc se pouze musí přečkat, v dobře zařízeném, leč prázdném bytě.

Kdysi jsem znal podobnou. I toho psa měla. Dlouho byla sama, pracovala, avšak nakonec chtěla lásku. Myslela na poslední vlak a poslední stupátko, na němž by se mohla projet. A našla ji. Jenomže nevěděla, že už milovat neumí, nebo doopravdy nechce. To v tomhle případě vyjde nastejno. On ji miloval, takovou tou upřímnou láskou, která si na nic nehrála. Myslím si, že se tím později trápili. Ona, že ji někdo miluje, a on, že jeho ne. Jejich závěr nebyl šťastný.

Když jsme se rozjeli, potkal jsem ji ještě na světlech u Letenského tunelu. Dívala se na mě a já na ní. Netvářila se jako mistryně světa, to vůbec, naopak měla velmi skleslý pohled. Burrito nejedla, asi na něj už neměla chuť. V tom našem pohledu bylo něco zvláštního, a smutného. Věřím, že lidi, co mají podobné problémy, se navzájem poznají a vědí o tom druhém víc, než je tomu prvnímu milé.

Odpustil jsem si provokativní gesta. Ne že bych nechtěl, jenom to prostě nešlo. Oba jsme v onom pohledu věděli, že někdy se stanou věci, které vypadají jako chyby, ale mají pro lidi jako my nějaký důvod. Někdy že děláme hlouposti, protože už nevíme, nebo se bojíme, jak ve svém životě zabodovat.

Někdy stačí jen špatně zaparkovat auto, aby měl člověk alespoň na chvilku kolem sebe lidi – a je fuk, že vám budou nadávat. I ty nadávky jsou součástí toho procesu, kdy si sami pro sebe dokážete, že nejste ztracení, a ještě žijete.

A nejste na světě úplně sami.