Ráda chodím do divadla - voní mi. Táta ochotničil celý život a babička mi často nadšeně vyprávěla jak, když se v Praze učila na švadlenu, chodila do Národního divadla až tam nahoru, kam se prodávaly laciné lístky na stání…..
Snažím se dostat do divadla alespoň jednou za měsíc. Jsem laik, představení si vybírám namátkou, takže někdy bych odešla po prvních 15 minutách a někdy mi představení utkví v paměti na hodně dlouho. Tak nějak vyplynulo, že jsem na letošní vánoční svátky koupila lístky do Národního divadla na klasiku, která pohladí svátečně naladěnou duši. Krásné šatičky, slavnostní rozpoložení, těšení se na klasický kus, který nezklame. A hlavně budeme odpočatí, žádné sprintem z práce do divadla a po skončení rychle zpátky domů dohnat resty. Vánoce zpomalí plynutí času a dovolí užívání si. Už sedíme načančaní na svých sedadlech, obdivujeme Hynaisovu oponu a pak už jsou středem pozornosti herecké výkony. Klobouk dolů, co postava to známé jméno, i když je slyšet šepot – to je ten Olda Farský z Ulice a víš, tohle je ten doktor z Velmi křehkých vztahů, no přeci ten, jak vyšetřují jeho smrt a tamten, tak ten se rozvedl s tou, co vyhrála StarDance a vzal si tu, jak s ní hrál v Ordinaci….. tak nějak to k tomu patří, ani já nejsem jiná. Trochu mi chybí, že se během představení netleská – třeba když se povede nějaký výstup. Cítím, že komunikace mezi jevištěm a hledištěm jde jen jedním směrem – od herce k divákovi. Připomenu si nedávný televizní pořad, ve kterém si známý herec trochu postěžoval, že hrát pro vánočního přejedeného diváka je hrozně těžké. Co mě ale překvapuje je, jak přejedený vánoční divák je o přestávce dravý jako štika v řece, úprkem a s ostrými lokty běží k baru a s výkřiky, džus za takovýhle peníze nechci, se zase žene hlava nehlava zpět proti proudu příchozích či po skončení představení bezohledně prchá do šatny, aby byl první. Zlatým hřebem je skupinka, která při čekání na šatnu nahlas komentuje své okolí jakoby ostatní byli hluší. Takže paní, na kterou ukazují a nahlas si povídají o jejím slušivém kostýmku, neví, jestli se má přidat k jejich debatě či dělat, že neslyší.
Že se takhle k sobě chováme v přeplněné tramvaji či frontě v samošce, mě už ani nepřekvapuje. Chápu všednodenní stresy, které není v naší moci uhlídat, ale že o Vánocích v Národním divadle, kdy se oblečeme do svátečních šatů a nálady, si zapomeneme obléknout základy slušného chování, mě docela mrzí.
Foto použito z http://foto.mapy.cz/3210-Narodni-divadlo, autor snímku - drbic
