… moc ráda jsem či četla v jednom magazínu pravidelnou rubriku, jak si zajímaví či slavní lidé užívají víkendu. Říkala jsem si, co bych asi tak napsala já, kdyby to někoho zajímalo?
Největším labůžem je po probuzení sáhnout po knížce na nočním stolku a začíst se do příběhu. Pak teprve koupelna a stále v županu dlouhááááááááá snídaně za pročítání různých časopisů a novin, v čemž pokračuji i po přesunu do pohodlného křesla, odkud občas zvednu oči a zbůhdarma se zakoukám z okna – pokocháníčko se. Pak se vláčně nastartuji a buď následuje nějaká svátečnější aktivita - třeba výstava, procházka, kurz rukodíla či sport…, což je ale zakončeno praktickou činností, jakou je nákup surovin na obě dvě víkendové obědo-večeře, tedy víkendové jídlo kolem 17. hodiny, dřív se to nestíhá. Největším luxusem je, když se svalím s knížkou na gauč a čtu a čtu až do usnutí. Přiznávám, že to se mi zadaří jen v čase volna kolem vánočních svátků.
Sobotu a nedělní ráno si užívám, ale pak…. - to už začnu pokukovat po hromádkách na psacím stole a vím, že se co nejdříve ozvou vyčítavým hláskem. Hromádky v sobě skrývají pelmel různých papírků, na které si během týdne v kalupu a stresu zapisuji, co vše musím udělat o víkendu. Jako třeba zapsat do kalendáře objednání k zubaři, přesadit kytku, protože hnije, na pomačkané účtence je vykřičník za větou vyměnit baterie v budíku, na kousku utrženého z novin je rychlou rukou napsáno – že to skoro po sobě ani nepřečtu - přišít utržené knoflíky, ve středu po půlnoci zase vznikl papírek s poznámkou - zkrátit kalhoty (to když mi celý den nohavice od džín nasávaly mokro z chodníků) ….. a nad tím vším se tyčí desky s anglickými slovíčky z minulé hodiny, prostě všechny odložené restíky všedních dnů. V nedělní poledne chodím kolem hromádek s resty po špičkách, abych je nevzbudila – pořád si pevně držím víkendový nespěchací čas – je tak příjemný. Po patnácté hodině už nastupují nedělní deprese, ale já stále statečně popírám realitu restů z minulých dnů. Zato po sedmnácté hodině už popírání nefunguje a já depresním o stošest. V této fázi dovedu na sebe nahrnout nejen resty z minulého týdne ale také všechny resty za celý můj život. Takže nevím, co dřív – jestli se mám začít učit čínsky nebo došít deset let rozešitou sukni či rozjet projekt na podporu žížal ve středních Čechách.
Dneska jsem napsala příspěvek do svého blogu.
