Můj 17. listopad 1989 .... a večer jich bylo na Národní třídě dost

Nevím, jak to tenkrát (v roce 1989) zvládaly ostatní rodiny, ale já, když jsem si  po půlroce na mateřské spočítala rozpočet naší rodiny, zjistila jsem, že si nemůžu dovolit být na mateřské dávce, která se po šesti měsících smrskla na 600 kč.  A to jsem si za celou mateřskou nekoupila na sebe ani nové ponožky a miminko mělo vše poděděné, většinou dokonce i po mně. 

Nejsem ten typ, který si stěžuje a nic pro to neudělá. Protože jsem nechtěla půlroční miminko dát do jeslí, našla jsem si práci na dobu, kdy nepracuje můj manžel. Stala jsem se doručovatelkou denního tisku. Mínusem bylo, že  jsem musela dát výpověď v bance, kde jsem před tím pracovala, protože  tenkrát si maminy na mateřské nesměly přivydělat. Když jsem se pak po třech letech, kdy Bára šla do školky, chtěla vrátit, řekli mi, že kdo dal jednou bance výpověď, už ho zpátky nevezmou a já zamířila na pracák. Jakoby prohra, ale na pracáku  jsem si našla místo, které … ale to už je jiný příběh - jen, že všechno souvisí se vším….

Na roznášku novin jsem vstávala  krom neděle každé ráno ve 3 hodiny, abych ve 4 hodiny  byla na poště v Jindřišské, kde jsem si připravila do tašky na kolečkách noviny a kolem 5. hodiny se vydávala na svou trasu po schránkách v domech  kolem Školské ulice v Praze 1.  Při cestě zpátky jsem se v 7 hodin ráno potkávala s manželem na stanici metra, kdy on šel do práce a já spěchala ke spícímu miminku. Vím, že to byla velká nezodpovědnost, ale já neuměla uchvátat těch 15 minut, abych stihla manželův odchod do práce a miminko si doma  plynule předali. Těch 15 minut zůstávala Bára v prázdném bytě ve své postýlce a já doufala, že se jí nic nestane.

Tenkrát 17. listopadu 1989 jsem vyrazila jako vždy ve 3 hodiny ráno směr pražské centrum, nabrala dávku denních informací a šupajdila s nimi do schránek. Měla jsem svůj supr rychlý systém, vše muselo klapnout na minuty, abych byla doma co nejdříve. Trasu jsem chodila už popaměti …takže  Navrátilova č.7, to bude  Mladá fronta pro Novákovi a pana Friče, Rudé právo pro Doležalovi a Zemědělské noviny pro pana Šmída. Domovní dávku si beru do náruče, kolečkovou tašku nechávám stát na chodníku, a když se s prázdnou vracím od schránek, na chodníku je taky prázdno. Hm, asi napůl ještě spím, asi jsem vozík nechala v předchozím domě, jdu se tam podívat……. tak nenechala. V duchu si nadávám – musíš  být soustředěnější, vždyť víš, že jde o minuty, každé zdržení je nebezpečné pro miminko, které na tebe doma čeká. Nesmíš narušovat ověřený systém práce, jsou to zbytečné zdržovačky. Jsem zmatená a jdu se ještě podívat do domu, který měl následovat….. a najednou uslyším ze sklepa mužský hlas: „Pojď si pro vozíček….“

„No, to teda nepůjdu, vraťte mi ho tam, kde jste ho vzal. A honem rychle, čekám na něj  před domem. Pokud tam nebude do dvou minut, jdu to nahlásit do  Školské na služebnu  Veřejné bezpečnosti ….., “ a odcházím.

Před domem chvíli čekám, když se nic neděje, zamířím  do Školské. V kapse zimního vaťáku lovím malý lak na vlasy, který mám jako náhradu dnešních pepřáků. Jenže mu vypadl takový ten špuntík na rozprašování. Snažím se ho zprovoznit a mít  ho připravený v ruce. Hlas najednou získá i mužskou podobu a za mnou rázným krokem kráčí docela hezký muž – na vlasech kudrnatá trvalá, kostkovaná bundička do pasu a mrkváčové džíny – typický vekslák,  kterých nám do banky chodilo spousta. Já jsem na druhou stranu vymóděná tak, že vůbec není poznat, jestli jsem chlap nebo ženská. Mám na sobě vaťák, ve kterém je mi při ranním roznášení  teplíčko, na hlavě hnědého kulicha a příjemně rozšlápnuté sněhule – prostě můžu rovnou vyrazit  na módní mola.  Muž mě dohání, objímá a dává mi  hodně neslušné návrhy, chvíli se přetahujeme, vysmýkám se mu a ještě rychleji  spěchám do Školské za výkřiků: „Vraťte mi můj vozík s novinami.“ V hlavě se mi honí jen ztracené minuty, protože, když nejde vše podle plánu, budu mít zdržení a miminko bude doma samo o hodně dýl než je bezpečné.  Dodneška obdivuji svůj tehdejší klid a rozvahu, řešit situaci. Myslím, že onen muž si nedovolil více, protože  já jsem vůbec neměla strach, uvažovala jsem rozumově a jediným mým pocitem bylo, že nestíhám časově, protože se objevilo nepříjemné zdržení. Mou záchranou tenkrát bylo to,  že mě neopanoval strach, čímž jsem nepřistoupila na jeho hru násilníka a oběti. Já jsem si jela ve svých kolejích stíhat naplánovaný časový rozpis, abych byla včas u miminka..... Rázným krokem jsem vešla do služebny VB  a  vše dělila službu konajícímu uniformovanému muži. Za chvíli k mému velkému překvapení dorazil i onen veksláček. Posadil se vedle mě a s výsměchem poslouchal mou řeč. Když se příslušník obrátil k němu, aby mu řekl svou verzi, veksláček rychle vyskočil a opustil služebnu. Příslušník zvedl jednu nohu -  jako, že se za ním rozeběhne, ale v půli ji zase položil zpět a řekl: „Tak toho už nedoženu. A  stalo se vám tedy něco?“ zeptal se.

„Ne, jen nemám vozík, ale ten je ve sklepě toho domu,“ pravdivě osvětluji svou situaci.

„No vidíte, takže vlastně se nic nestalo a můžete jít.“

„No jo, ale já se do toho sklepa pro vozík  bojím jít, co když tam bude čekat? Pojďte tam, prosím, se mnou.“

„ Milá paní, jak si to představujete, já jsem tady sám, nemůžu to tady opustit, víte, nás je tak  málo.“ A vystrčil mě ze služebny.

Tak jsem se vydala směrem k domu s vozíčkem. Chvíli jsem před ním nejistě postávala a asi mi věříte, že se mi  fakt  do toho sklepa  vůbec nechtělo. Ale čas tak běžel…… najedou se v ulici objevil pán, evidentně spěchající do práce.

„Pane, prosím vás, mně někdo zatáhl do sklepa vozík s novinami, já si pro něj dojdu a kdybych se dlouho nevracela, dojděte, prosím, do Školské na služebnu VB a řekněte, že ta paní, co tu byla před chvílí se z toho sklepa nevrací….,“ vložila jsem tak svůj další osud do rukou onoho náhodného chodce a vypravila se do útrob sklepa. Vozík tam byl, veksláček ne.  Poděkovala jsem Náhodnému  a třetí kosmickou rychlostí – jak říkává moje maminka, jsem doroznesla zbývající denní tisk a spěchala za svým miminkem.

 A večer bylo na Národní třídě příslušníků dost!