Moje začátky na in linech

Moc se mi líbili frčící človíčkové na inlinech – přišli mi jak z reklamy na šťastný život. Nějakou dobu jsem je jen okukovala, a pak zvolila strategii, nejdřív půjčovna a když to půjde, koupím vlastní.

A tak jsem sebrala odvahu a vyrazila  do půjčovny….tenkrát ještě do Stromovky….Půjčuji si jeden pár okolečkovaných botek a nezbytné chrániče. Přilbici nemají. Jako opatrná žena trvám na svém požadavku, leč marně. No, neva, říkám si a jdu se obouvat. Před půjčovnou je venkovní posezeníčko. Usedám  na židličku a za pár minutek jsem ochráněná a obutá. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že se nějak musím dostat na cestičky, kde se jezdí. Moje odvaha je na bodu nula. Všichni přítomní koukají, jak se s tím vypořádám. Stojím  na tom zařízení prvně v životě a závidím všem, kteří ač také třeba začínají, mají s sebou někoho, kdo je podpírá a dovede na trasu. No nic, zouvám  si jednu okolečkovanou botku a kulhavým krokem v ponožce se vypravuji na trať. Tam provádím nutné úpravy a jdu do toho. Je to bájo, sice jezdím šneččí rychlostí, ale baví mne to. Už si slibuji, že  si koupím své vlastní.  

Druhé krůčky na in linech:

Zase půjčovna ve Stromovce. Stále nevím, jestli mám zainvestovat do vlastních brusliček. Tedy asi vím, ale teď nemám peníze. Hned na začátku lituji, že nemám alespoň vlastní chrániče, protože jsou rozpůjčovány. Dostávám jenom na kolena. Hm,  a to v přírůčkách píší, dát ruce před sebe - první náraz je na ně. Stahuji si rukávy od bundy - vím, že to neochrání, ale ruce mi nepřipadají tak nahaté a bezbranné. Jezdím velmi a velmi opatrně. Během chvíle však zábrany padají a já se rozjíždím. Jsem si jistá i bez chráničů na ruce. Užívám si euforii z jízdy. Slunce svítí, brusle jezdí, nepadám - na světě je fajn. Blíží se konec výpůjční lhůty. S dcerou Bárou se vypravujeme k půjčovně. Jak je zrádné dostat se od půjčovny na trať je ještě zrádnější dostat se nazpátek. Záludný je mírný kopeček před venkovním posezením s občerstvením. Židličky u stolečků tolik lákají, posadit se. Ale nejdříve se musí zvládnou těch 20 m z kopečka. K naší dvojici se blíží dva caparti, jeden na kole a druhý na koloběžce. Míjí nás těsně před špičkami bot. Neví, že neumíme zabrzdit na místě. No hlavně, že jsou pryč. Ne, vrací se. Musím jim to říct. Musím jim říct, že neumím zastavit. Než stačím promluvit přidá se ke mně holčička na koloběžce a hrdě vysvětluje. "Já taky umím jezdit na bruslích." Chce si povídat a mně se zdá, že její drobné ručky neudrží koloběžku v přímé trase. Mám pocit, že mi každou chvilkou vjede před kolečka. "Jeď pryč, já  vůbec neumím jezdit a hlavně neumím zastavit. Jeď  pryč ode mě. " říkám jí s úzkostí v hlase. Ale holčička se jen tak nedá. Vypadá to, že je neslyšící, protože vypráví dál. "Já mám brusle v autě, za chvíli půjdu taky jezdit. Můžeme jezdit spolu", láká mě. V ten moment přijíždí její kamarád na kole a já už nemám volno ani po pravé ruce. Dětičky mě zajaly a loudí, že mi ukáží, jak umí bruslit. Kopeček přede mnou. Všechny ohledy jdou stranou. " Táhněte pryč", křičím hystericky. "Jeďte pryč." Podobné situace znám ze sjezdovek. Setkání s dítětem, které umí lyžovat jen tolik jako já, je pro mě noční můrou. Dětičky pryč nejedou a já nedokážu zabrzdit o jejich křehká tělíčka. Jízdu končím v blízkém keři k velkému pobavení sedících na předzahrádce restaurace.  Chudák Bára, dopadla hůře. Oddělena malým cyklistou od plánované trasy, končí dnešní jízdu povalením dvou popelnic. Ještě že tak, protože za nimi je už jen schodiště a  jízdu po schodech jsme ještě nenastudovaly. Hlavně, že dětem se nic nestalo, že. Jsou to andílci.