Jakmile jsem se naučila číst, hltavě jsem se vrhala na krásu příběhů z knížek. A že jich u nás doma bylo! Hlavně z tatínkova dětství - takže jsem čítávala příběhy plné trosečníků, klukovských part,dobrodružství v pralesích a opatrně jsem tak holčičíma očima nahlížela do klukovského světa. Trochu mi bylo divné, že vedle tatínkova vyprávění o chudém a šetřivém dětství ve vesnické chaloupce, měl docela slušně vybavenou knihovničku.
To bylo tak: Za 2. světové války, kdy můj děda kolář pracoval ve mlýně u městečka Zahrádka, za ním jednoho dne přišel kolega se slovy: Františku, ty ještě nemáš Pražáka a já mám jednu pražskou rodinu, která nemá od koho z venkova odebírat potraviny. Tak se propojila rodina mého – tehdy sotva desetiletého – tatínka s pražskou rodinou, která měla knižní nakladatelství. A to se stalo začátkem bohaté tatínkovy knihovničky. Ne snad, že by se knížky směňovaly za jídlo, ale putovaly ke Karlíkovi jako dárky k různým příležitostem. I když si Karlík stěžoval, že máslo na chleba nedostal, protože se schovávalo pro pražské, měl z nich velkou radost. Krom bohaté knihovničky si Karlík také o prázdninách mohl užívat pár dnů v Praze. Což bylo pro vesnického kluka jakoby se propadnout do úplně jiného světa. Tatínek nám vyprávěl o velikém bytě s terasou a výhledem na řeku, o návštěvě Národního divadla, o domě, kde bylo nakladatelství, o dceři pražské rodiny – slečně Helence, která byla jen o pár let starší….. po válce se ještě rodiny občas potkávaly, ale pak se jejich cesty rozešly, i když hlavně asi tím, že Karlíkovi umřela maminka ve 40 letech na rakovinu. Pak už se obě rodiny nikdy nesetkaly.
Když jsem se po maturitě usídlila v Praze, moje Bára povyrostla, bylo více času a tatínek mi při jedné návštěvě ukázal dům ve Spálené ulici, kde bylo nakladatelství a dokonce se mu podařilo najít i ulici, ve které si myslel, že rodina bydlela. Pravděpodobně pod vlivem v dětství přečtených příběhů z klučičích knížek, jsem pojala nápad pokusit se vypátrat dceru Helenku. Tatínek pracně vyvzpomínával detaily, podle kterých by se dalo úspěšně hledat. U nás holek je blbé to, že se vdáme a změníme jméno. A tak jsem sepsala ve stručnosti příběh obou rodin, doplnila je konkrétními údaji a naházela namnožené texty do schránek v domech v domnělé ulici s prosbou, pokud někdo umí pomoci najít Helenku, budu ráda za zavolání. A představte si, ozvalo se několik telefonátů, že Helenka se sice provdala, ale stále bydlí ve stejném domě. A za pár dnů se ozvala i sama Helenka a došlo k milému setkání a vyprávění. Ani já jsem nepřišla zkrátka, dozvěděla jsem se od paní Helenky hodně o mé babičce, která umřela tak mladá.
Pak už jsme se s rodinou paní Helenky nikdy nepotkali. Nebylo mezi námi zas tak moc společného – základem vztahu byla jen nutnost, k čemu lidi přinutila válka. Můj tatínek před několika lety umřel, a tak jsem tento příběh sepsala, abych ho předala své dceři spolu s těmi knížkami po jejím dědečkovi.
