aneb lidem je třeba nechat volnost k dělání dobrých skutků než je svazovat pravidly, která je jim dáno od přírody porušovat.
Minimálně dvakrát denně musím přecházet auty svištící Resslovku - tedy někdy i auty stojící Resslovku. Původně se ulice dala přejít podle pravidel silničního provozu jen na jejích koncích (semafory na nábřeží a nebo podchod stanice metra). Ale mně se to jako naschvál nejvíc hodí přesně uprostřed. Když jsem měla pocit, že mám odvážný den a k tomu, když nastal okamžik „O“, což znamená, že auta směrem od Karláku stála v koloně na červenou semaforu na nábřeží, auta z nábřeží byla odjetá a nová várka stála taky na tu červenou na nábřeží, tak se s trochou štěstí dalo přeběhnout a ušetřit čas, který zabralo docházení na semafory.
Po čase někdo hodně chytrý a všímavý postavil na mém potřebném místě přechod pro chodce. Zatím bez semaforu a já si připadala jak v Jiříkově vidění, protože auta se najednou začala předhánět, které mě pustí přejít. Já zvyklá počkat na okamžik O, kdy je toto místo na dvě – tři minutky volné a uzpůsobené k přejití, si vychutnávala rytířství řidičů, kteří s úsměvem zastavovali a dávali chodcům možnost bezpečně přejít přes přechod. No idylka netrvala dlouho. Za nějaký čas na přechod přibyl semafor a najednou tudy asi začali jezdit jiní řidiči, protože místo soutěžení v tom, kdo zastaví a umožní chodcům přejít, tak začali závodit v jiné disciplíně a to, kdo projede na červenou – a tedy rozuměj na chodcovu zelenou.
Nejsem proti semaforu, má tu své opodstatnění – stejně jako policisté kolem osmé hodiny ráno, protože je zde několik škol včetně základní, a je třeba dát přecházení řád. Ale jen mě překvapilo nebo spíš se mi potvrdilo, že lidem je třeba nechat volnost k dělání dobrých skutků než je svazovat pravidly, která je jim dáno od přírody porušovat. Takže já jsem teď při přechází Resslovky ještě pozornější, protože spoléhat se a to, že mám na semaforu zelenou se rovná poznat jak bolí setkání s plechy účastníka závodu v porušování předpisů.
(foto staženo z www. jadrny.com)
