Současná situace nás nutí k tomu, abychom se zastavili a začali přemýšlet o opravdových hodnotách ve svém životě. A to není vůbec od věci.
Motto "Slyš, Bože, mé bědování, mé modlitbě pozornost věnuj, z končin země k tobě volám se sklíčeným srdcem. Doveď mě na skálu, je pro mě strmá, ty jsi moje útočiště a pevná věž proti nepříteli. Chci navěky pobývat v tvém stanu, utéci se do skrýše tvých křídel..." (Žalm 61, Slyš, Bože, mé bědování, 1.2, 1.3, 1.4, 1.5)
Současná situace nás nutí k tomu, abychom se zastavili a začali přemýšlet o opravdových hodnotách ve svém životě. A to není vůbec od věci.
Moderní civilizace zpohodlněla, brala všechny své výdobytky jako samozřejmost, přítomnost smrti byla v myslích mnoha lidí vytlačena. Přitom všichni víme, že je náš čas na této planetě vymezen. Každý máme svůj potenciál své energie, a dojde-li k jejímu vyčerpání, pak přichází na řadu skon.
Za mého dětství jsme s rodiči jezdili na návštěvu k tetě, která žila na statku. Vícero generací pohromadě. Staří, mladí, děti. Smrt nebyla vnímána jako něco nepředstavitelného, byla přijímána jako přirozenost našeho bytí. Když zemřel můj vzdálený dědeček, jeho rodina jej nechala den odpočívat ve slavnostním pokoji, aby se s ním mohli všichni rozloučit. I mě tam vzali, abych viděla, jak vypadá loučení se zesnulým. Pamatuji se, že jsem žádný strach nepociťovala, a tato vzpomínka se mi zapsala do duše. Tak to v životě jednoduše je.
Čelíme pandemii. Denně jsme atakováni informacemi, kolik lidí se nakazilo, kolik lidí zemřelo. Ale je toho nějak přespříliš. Copak jsme předtím byli zpravováni denně o tom, kolik lidí zemřelo na infarkt, kolik lidí zemřelo na rakovinu, kolik lidí spáchalo sebevraždu či zemřelo při dopravní nehodě? Možná jsme se občas dočetli o sebevraždě či hromadné dopravní nehodě, při níž zhasly životy lidí. Ale jinak ne.
Pandemie by se pro nás neměla stát monstrem, v němž bude hlavní roli hrát sílící strach či panika. Naopak, pandemie by v nás všech měla pěstovat naději i přesvědčení, že ji lidstvo zvládne. Že si z ní vezme i ponaučení. Že jsme si žili až přespříliš na vysoké noze, vzdalovali se přírodě, ničili ji a s ní i mezilidské vztahy. Snažili jsme se posouvat mezníky, které tu byly po staletí a v každé době měly svou platnost. A to by se nikdy nemělo dít. Zpovykaná civilizace bořila zavedené přírodní zákony a vnášela do životů zvrácenosti a absurdity. Odklonili jsme se od přírody a ona nám to teď dává znát.
Pandemie v člověku probudila jeho dobré stránky. Najednou cítíme víc než kdy jindy, jak chutná pocit sounáležitosti, solidarity, lidé chtějí pomáhat druhým. Sobectví jde stranou. Uvědomujeme si nezastupitelnou roli lékařů, zdravotníků, prodavačů, uklízeček, úklidových firem, hasičů, armády, policie. Zkrátka všech těch, kteří jsou tady a my se můžeme chytit jejich ruky, víme tak, že v tom nejsme sami.
Každá krize jednoho dne skončí, platí i o té stávající. Prioritou našeho života musí být vždy naše zdraví, péče o ně. A také uspořádání toho, jak se má žít. Řád, jaký panuje v přírodě. Na místě je rovněž i pokora, neměli bychom v životě zapomínat na na pomocnou ruku druhým, na naději, která umírá vždy jako poslední. A my ji nechceme nechat umřít, zvláště nyní, kdy nikdo neví dne ani noci...
