Vyprávění seniorky, jejíž byt sousedí s bezdětnými manželi. Občas jsou z jejich bytu slyšel hádky, jako třeba dnes.
Motto "Blaze člověku, který mě poslouchá, bdí u mých dveří den ze dne a střeží veřeje mého vchodu." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Moudrost byla při stvoření, 34)
Řeknu vám, že se divím, jak někdo tohle může žít. Život v hádkách. Jako ti mí sousedi. Poláčkovi. Navenek vypadají slušně, ale jak se za nimi kolikrát zavřou dveře, jako by se mávnutím proutku změnili. Hlavně on. Nadává jí velmi často do krav. Proč lidi si lidi vůbec nadávají do zvířat, vždyť zvířata jsou tak krásná. Z krávy ve Švýcarsku udělali fialovou krasavici, v Indii je posvátná a u nás si lidi tohle zvíře spojují s něčím ošklivým. Kdyby byl každý člověk jako kráva, bylo by na světě líp.
Večer a zas to není k vydržení. Poláček řve jak na lesy, do toho občas slyším ženský hlas, jí nerozumím nic, ale zato jemu ano. Opět jí nadává do krav a přidává ještě mnohem horší výrazy. Takové by mi nikdy můj nebožtík neřekl. Řekl by jednou a vše by se zkazilo. Ani ruku na mě nevztáhl. Zachovali jsme si k sobě hezký vztah, proto jsem si už po jeho smrti nikoho nenašla. Proč taky. Můj život dostal jinou dimenzi a dá se taky v tom žít. Ale tihle Poláčkovi. Že jim to není trapné.
Řev je tak slyšet, že mi to nedá a jdu na ně zazvonit. A kdyby mi otevřeli, řeknu, že mi došel cukr, jestli by mi mohli trochu půjčit. Musím tu Poláčkovou nějak zachránit, vždyť takový život k žití není. Zvoním, ztichli, ale neotvírají. Zazvoním ještě jednou, ale stále nic. Zaplaťpánbůh aspoň je klid. Kdo to má věčně poslouchat, ty jeho nadávky.
Říkám si, že jsem udělala dobrou věc, když jsem na ně zazvonila. Třeba je to trkne, že se tohle nedělá. Dnes ráno jsem ji potkala. Takové pytle pod očima. Bylo na ní vidět, že moc nespala, asi taky brečela. Jen se tak sunula po schodech, až mi jí bylo líto. "Copak, paní Poláčková, nejste nemocná?" ptám se, abych ji trochu rozptýlila. "Nejsem nemocná, ale kdybyste věděla," řekne a rozbrečí se. To jsem tomu dala. Měla jsem raději být zticha. Vycházíme z domu ven a z ní se všechno jen sype. Ona bulí a já vidím, že se chce vypovídat. Nechám ji tedy.
Poláčková se mi svěří, že je to její druhé manželství a že se svým mužem nespí. Teď v létě spolu budou dva roky, ale před svatbou spolu nespali přes rok. Zírám na ni, jako by spadla z měsíce. Kolik jí může být? Tipuji něco kolem čtyřiceti. A ona žije jako jeptiška. Pravdou je, že jsou oba dosti zaoblení, třeba jim může tloušťka dělat problémy, třeba také ne. Nechápavě kroutím hlavou, protože s mužem jsme to měli rádi. I když jsem byla po přechodu, nikdy jsme na tělesnou lásku nezapomínali. Protože je to zdravé. A navíc to byla laciná zábava. A člověk se při tom uvolnil a cítil se o poznání líp. V televizi tenkrát nic nebylo, vždyť si jen považte, co tenkrát vysílali. Mám doma schované staré noviny, dobře to vím. Jen dva programy, ten první začínal vysílat před pátou odpoledne a už to šlo. Kompas, což bylo něco vojenského, jestli mě paměť nemýlí, pak Federální kriminální ústředna pátrá, nějaké politické nesmysly, zprávy a my jsme měli rádi Dietlovy seriály. To byla panečku vzácnost, ale jen jednou týdně. A také ne pokaždé. Televize končila před půlnocí. A druhý program na tom byl mnohem hůř. Tam se vysílaly ještě horší věci, třeba sovětské filmy. Proto musel být člověk kreativní. A my jsme s nebožtíkem byli. V sexu.
Oddávali jsme se s manželem erotickým zážitkům. Nepotřebovali jsme k tomu žádné návody ani pomůcky, poradili jsme si sami a líbilo se nám to. Ještě v šedesáti jsme na to měli chuť, žena je v tomto směru na tom lépe. Té to jde hodně dlouho. Proto si neumím představit, že bych ve čtyřiceti neměla sex. To ta ženská snad vyschne, ať si kdo chce, co chce říká, ale lidi, kteří na sex nezapomínají, vypadají svěžeji. A zdraví jim slouží. Proto Poláčkovou nechápu, proč s takovým chlapem je. Že prý se jen válí u televize, pracuje jako truhlář a čeká, až přijde žena domů. Ona mu musí uvařit teplou večeři, byt uklidit a on nehne ani prstem. A večer v posteli ani s tím svým penisem. A prý jí nedá ani korunu. Tak tomu už ani za mák nerozumím. Já bych s takovým chlapem byla hned hotová. Jednoduše bych ho neměla. Nechám ji vypovídat, protože vidím, že se jí ulevuje. A když skončí, nedá mi to, abych se jí nezeptala, proč s takovým chlapem je. Vždyť jí nic nepřináší, má z něj jen to, že ho má zapsaného v občance. Jinak je k nepoužití.
"Jestli chcete vědět, co bych vám poradila, paní Poláčková, pak vám radím jediné. Rozejděte s s ním. S takovým chlapem vás nic dobrého nečeká, když myslí jen na sebe. Jděte od něho a udělejte něco se sebou. Změňte účes, kupte si hezké oblečení a hlavně nemyslete na to, že jste sama. Když na to nebudete myslet, může se stát, že najdete někoho lepšího," říkám jí. Ona mi oponuje tím, že se bojí samoty. Nevím, proč se lidé bojí žít sami, samota nebolí a vy si se svým životem můžete naložit dle svých představ.
Své jsem jí řekla, ale je už na ní, jak si ve svém životě povede. Kdyby si věřila, nikdy by se z ní nestal kus cáru, kterým si ten její čistí boty. Žena se musí umět chovat jako bohyně a znát svou cenu. Ženská, která chlapovi vykládá, jak ho miluje, si pod sebou podřezává větev. Protože muž miluje dobývání, je to lovec. Když ale ví, že má své jisté, zleniví. Dnes se dá koupit tak krásné prádlo, vím, že si můj nebožtík na to potrpěl. Když jsem měla na sobě něco sexy. To u nás okna jen řinčela a nehádali jsme se, protože se veškeré napětí odplavilo v naší vášni. Stačilo, když na mě manžel sáhl, a já už se rozjela. Žádné cudnosti, žádné upejpání, to mužské nebere. Jdou rádi na věc, proto nám manželství klapalo. Ale tenhle Poláček? Jestli mi byl předtím nesympatický, pak po tom, co mi na něj jeho žena prozradila, si myslím, že je to obyčejný hňup. A žít s hňupem? Na to je život příliš krátký.
Čas je to nejdražší, co můžeme někomu dát. Každý den žijeme jinou premiéru, nikdy nevíme, jak skončí. Ale žít život bez sexu je zmarněný život. Člověk vyschne a stane se z něj poušť. Kdyby měl každý z nás možnost prožít svůj život u horské bystřiny či na poušti, co by si zvolil? A tak jsem vždy sex vnímala. Jako horskou bystřinu. Snad proto se mi nemoci vyhýbaly a zatím vyhýbají. Ženská musí být šťavnatá a chlap taky, pít šťávu toho druhého. To je nad všechny medicíny, to mi věřte. I moje babička to říkávala a dožila se bezmála devadesáti let.
