Čas každého z nás je vyměřen. Někdo tu může pobýt dlouho, někdo odchází mladý. Pan Tříska se dožil osmdesátky a zanechal tu po sobě bohatství...
Motto "Zlovolní svědkové povstávají, ptají se mne na to, o čem nevím. Za dobro mi odplácejí zlobou, stojím tu jak osiřelý." (Žalm 35, Hospodine, veď spor s těmi, kdo vedou spor se mnou)
Naše kulturní scéna opět přišla o dalšího člena. O Jana Třísku. Pamatuji si na něj z černobílých filmů, stal se jedním z těch, kdo byl trnem v oku komunistické diktatuře. A protože se mu život v normalizačním Československu protivil, rozhodl se na konci sedmdesátých let pro emigraci. Odešel se svou ženou a malými dětmi do USA. Bez jazykové vybavenosti, jen s plavkami v kufříku, odešel do země s demokratickými kořeny. Myslím si, že tímto krokem se mohl v životě cítit vykořeněný. Když byl v Kalifornii, chyběly mu Čechy, když mohl po Listopadu 1989 opět pobývat ve své domovské vlasti, chyběla mu Kalifornie. To už tak bývá, když se někdo přestěhuje do jiné země, z takového člověka se mnohdy stává světoběžník, jenž je schopen žít i na Měsíci.
V USA byl Jan Tříska rybkou v oceánu, hovoříme-li o jeho filmových rolích. Ale v devadesátých letech u nás hrál ve filmech, jež budou navždy patřit mezi klenoty naší filmové historie. Snad nejvíce proslul ve filmu Obecná škola, v němž hrál učitele Igora Hnízda. Nádherná role, nádherně zahraná.
V Janu Třískovi odešel nejen výborný herec, ale i výborný učitel, jehož ztvárnil v Obecné škole. Igor Hnízdo je někdo, koho naše, zejména základní, školství potřebuje. V dnešní době, kdy učitel nemá takřka práva žádná a žáci si mohou dělat, co chtějí, je zapotřebí vrátit se k přísnosti a disciplinovanosti, jakou zobrazil Jan Tříska v postavě Igora Hnízda. Aby učitel dnešní základní školy mohl přežít, je nutno být naprosto nekompromisní a nevést se žáky příliš mnoho diskusí. Protože mnozí z nich toto zneužijí a z vyučování se posléze stává chaos. Dnešnímu učiteli v podstatě ani nejde o to, aby se žáci něco naučili, ale jde mu hlavně o to, aby vyučovací hodinu přežil ve zdraví. A k tomu měl vyplněné všechny nesmyslné papíry, jimž se české školství zahlcuje stále více.
Ale zpět k panu Třískovi, jemuž byl velmi blízký William Shakespeare, nejen jeho sonety, ale i divadelní hry. A právě Jan Tříska se stal neodmyslitelnou součástí shakespearovských slavností v Praze, kam pravidelně přijížděl. I když už nebyl žádný mladík, přesto si zachovával mladého ducha, k čemuž mu dopomáhal i jeho životní styl. Hodně běhal, nepil alkohol, vyhýbal se masu.
Když jsem si přečetla některé komentáře, jež se objevily na Seznamu.cz k článkům o jeho smrti, ani mě to nepřekvapuje. Že jsou mezi námi tací, kteří v životě nedokázali ničeho, zřejmě po celý svůj život trčí doma a z tohoto životního stylu plynou jejich "moudra". Někteří napadají pana Třísku za to, že v USA nedokázal ničeho, že do Čech jezdil jen z toho důvodu, aby si vydělal peníze. Lidská malost, nic jiného mě v souvislosti s hloupými komentáři nenapadá. Někdo zkrátka svůj stín nepřekročí, na rozdíl od pana Třísky, po němž tu zůstalo bohatství, jež nepáchne po dotačních skandálech a jiných nepravostech. Po panu Třískovi tu zůstane láska k divadlu, ke klasikům i silná vůle poprat se se životem...
