Vzpomínky na bratra z Východu

V souvislosti s návštěvou našeho pana prezidenta v Číně a jeho setkáním s ruským prezidentem Putinem se mi vybavuje smrt Brežněva a pobyt sovětských vojáků v mém rodišti

Motto "Když zemře člověk svévolný, naděje přijde vniveč, vniveč přijde očekávání svévolníků." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 11.7)

Podle mého názoru jsme si svého velkého bratra z Východu užili dost. Mám v živé paměti uchované roky, kdy jsme čelili nesvobodě, diktátu a o demokracii jsme si mohli nechat zdát. Mně osobně přátelství se Sovětským svazem na věčné časy nechybí. V našem městě jsme měli ruskou posádku, vojáci bydleli na zámku. Jejich velitelé v bytech. Zámek zdevastovali a totéž platilo i o bytech. Naprosto je zničili. Dnes někdy kritizujeme Romy, ale co takoví Rusové? Ti toho na našem území napáchali hodně. Nejenže vybydleli byty, oni házeli odpadky z oken, pod zámkem se válelo všechno možné. Hygienu neznali, nebyli zvyklí používat popelnice. A spoustu jiných věcí. Proto si nemyslím, že bychom měli toužit po něčem, co by nám přineslo omezení. A z Východu se to čekat dá. Oni to jinak neumí.

V souvislosti s návštěvou našeho pana prezidenta mi v mysli vytanuly vzpomínky. Nejen na Sovětský svaz, ale i na Brežněva. V knihkupectví jste za vlády soudruhů nenarazili na pořádnou knihu, s výjimkou pravidelných čtvrtků, kdy vycházely nové knihy. Ale na ně jste si museli vystát frontu a ještě nebylo vůbec jisté, že knihu dostanete. Zato byly k dostání Brežněvovy spisy či Leninovy. Těch se válelo v regálech víc než dost. Nikdo je nekupoval. Stačilo, když člověk denně potkával ruské vyšší šarže v ulicích. Za nimi se pokaždé trousil jejich pucflek, jenž sloužil jako nosič. Nosič veškerého zboží, které si ruský velitel zakoupil. Třeba plný šuplík podprsenek. Různých velikostí, různých tvarů. V zemi velkého bratra bylo téměř vše nedostatkové. U nás to bylo o něco lepší.

Vzpomínám si na to, když zemřel Brežněv. Učila jsem na gymnáziu. Jsme ve sborovně, najednou tam vlétne naše šéfka, celá rozrušená. "Zemřel soudruh Brežněv." Nikdo, snad s výjimkou několika komunistů, její rozrušení nesdílel. Bylo nám to ukradené. Ale nebylo nám ukradené, co se odehrávalo v zemi. Na škole jsme měli kondolenční listiny, které museli všichni zaměstnanci podepsat, rovněž i studenti. Ti jásali, protože se moc nevyučovalo. Lepší než mít třeba matematiku bylo podepisování kondolenčních listin. A to nebylo všechno. Následovalo podepisování kondolenčních listin na Okresním výboru KSČ. Chodili tam zaměstnanci z továren a podniků, chodily tam školy. Studenti i žáci se tetelili radostí, učitele to spíše obtěžovalo. 

Pak následoval Brežněvův pohřeb. Ředitelka nám dala přesné instrukce, co se má zapsat do třídních knih. Dále jsme byli ponaučeni o tom, že jakmile uslyšíme sirény, studenti musí povstat a musíme takto vydržet stát, dokud sirény nepřestanou houkat. Zrovna jsem učila ve čtvrtém ročníku. Vykládám látku a najednou zazní sirény. Studenti zpozorní, ale vzhledem k tomu, že vše považuji za špatnou komedii, nic neřeknu. Přestanu mluvit, ale nevyzvu studenty, aby si stoupli. Je mi to proti mysli. Jenže co čert nechtěl. Na každé škole se nachází školník. A většina školníků, jež jsem za svou praxi poznala, byli líní a rovněž i donášeli. A náš školník donášel až běda. Z něho měla snad vítr i ředitelka. Když začaly houkat sirény, školník nahlížel do tříd, aby viděl, zda studenti stojí. Vlezl i ke mně a drze se mě zeptal "Jak to že nestojíte?" Zůstala jsem na něj zírat a nebyla jsem s to mu cokoli říci. Zachránil mě bystrý student Honza, který školníkovi odpověděl za mě "My už jsme stáli." "Tak to jo," řekl školník a zavřel dveře. 

Brežněva rychle následovali další sovětští představitelé, jen si nepamatuji, v jakém pořadí. Černěnko, Andropov. Vždy se konala stejná šaškárna. Kondolenční listiny ve škole, pak jít na Okresní výbor KSČ, sirény, povstat. V rádiu hrála jen smuteční hudba, v televizi se nic nevysílalo. Jestli toto někomu chybí, má možnost se vystěhovat do KLDR. Tam si podobných kašparovin užijí víc než dost. Vše je jen hrané, lidé dělají, co se jim přikáže, protože jinak by je čekal tvrdý trest. Lidé v takové zemi žijí ve strachu, protože si nikdo nemůže být jistý, co se mu může stát. V zemi bez svobody není příjemné žít.

U nás máme své problémy, ale přesto stále žijeme ve svobodné zemi. Kdybychom se měli orientovat směrem na východ, zbystřila bych. Protože z východu nepřichází svoboda. Z východu se dá očekávat útlak. A s tím se nedobře žije. Zažila jsem a mohu porovnat, co je lepší. K minulosti už bych se nechtěla vracet a těm, kteří nezažili, jak se žije pod vládou Rusů, bych to nedoporučovala.