Žena ve věku 60+ i víc

Když váš věk končí na "sát", neznamená to, že váš život skončil, že byste měli trénovat skok do rakve

Když váš věk končí na "sát", neznamená, že váš život skončil, že byste měli trénovat skok do rakve. Platí o mužích i ženách, žádné pohlaví není ve výhodě. Narodila jsem se jako žena, mám to tak napsané v rodném listě a rozhodně bych nepolemizovala, zda je tomu opravdu tak. Jsem v tomto směru velmi konzervativní a vycházím z toho, co platí v přírodě. Samec je samec a samice je samice. Být ženou je krásné, znám z vlastní zkušenosti. Jak jsou na tom muži, nevím, ale určitě jim vyhovuje být mužem. Mužem dobyvatelem, mužem lovcem, mužem, jenž přináší ženě objetí, jež voní po bezpečí a něze.

Ale zpět k věku na "sát". Abyste se mohli dobře cítit, musíte mít především v harmonii duši a tělo nebo tělo a duši, jsou to dvě propojené nádoby, nelze ošidit ani jednu z nich. Když už jste dlouho mladí, velmi záleží na tom, jak laskaví jste ke svému tělu. Zda jste nezlenivěli hned po třicítce, možná i před ní, ale zda jste udržovali své tělo v pravidelné fyzické aktivitě. Za nejlepší považuji jogging, plavání a samozřejmě sexuální naplnění. To by mělo být základem pro každého. Kdo naplňuje tyto základní činnosti, nekončí v péči lékařů. 

Věkem už jsem skončila na "sátce", už mi bylo šedesát, nicméně to neznamená, že bych měla vzdát, proč jsem tady. Řekla bych, že čím jsem starší, tím víc miluji život, jsem jak archivní víno, které je určené jen pro opravdové labužníky. Rozhodně nevytloukám supermarkety, netřímám letáky v akcích, jak se stalo zvykem některých českých seniorů, ale žiji tak, abych neustále poznávala nové. K tomu mi dopomáhá moje práce, které mám i přes svůj věk víc než dost, k tomu mi dopomáhá cestování po světě. Chce-li někdo rozumně investovat peníze, nechť je investuje do cestování, protože mu jednak přináší bohaté zážitky, jednak jej udržuje v dobré zdravotní kondici. 

Já sama měla velmi bohaté letošní léto, neb jsem si opět dopřála retro Bulharsko, které se každoročně zlepšuje. Navštívila jsem svého syna v Norsku, který pracuje jako šéfkuchař v jedné restauraci v centru Osla. Ode mě získal lásku k vaření a ta se mu stala životní náplní. Naučila jsem jej péct borůvkové koláče, které jdou v jeho restauraci na dračku. Když jsem tam před dvěma týdny přiletěla, vyzkoušela jsem si, jaké to je pracovat v kuchyni. Je to velká dřina, jako každá práce, která se dělá s vervou. Pekla jsem hlavně koláče. Byla jsem ve svém živlu, protože mě maminka naučila, abych se uměla postavit ke sporáku či troubě. V Norsku jsem zažila, jaké to je, když si někdo váží vaší práce. To samozřejmě dělá dobře na duši, a když je duši dobře, i tělo šlape, jak má.

Po Norsku následovala adrenalinová Mallorka, spousta zážitků, spousta obohacení duše i těla...

A teď jsem zpátky doma. I když jsem ženou na "sát", cítím se krásně. Cítím životní naplnění, i přesto, že jsem si zvolila cestu křivolakou, nelituji. Není to cesta vždy lehká, nicméně přináší zralost a šťavnatost života, vy máte pocit, že ve vás uzrála malina, jež voní a je nesmírně sladká. A toto by mělo být mottem pro každého...