Všude dobře - v cizině nejlépe?

Moje kamarádka má dceru Lenku a ta se provdala do Japonska, kde se jí narodili dva chlapci. Zlomový rok pro ni i pro její rodinu znamenal 2011, kdy Japonsko zasáhlo zemětřesení

Motto "Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utišitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele." (Kazatel 2 - 3, Úděl utiskovaných, 4.1)

Moje kamarádka má dceru Lenku, ta se po vysoké škole provdala do Japonska. Narodili se jí dva chlapci a snad by její život plynul bez problémů daleko od domova. Jenže přišel rok 2011 a Japonsko postihlo silné zemětřesení. Pro Lenku to bylo něco, co zažívala poprvé. Země se několikrát za den otřásala o síle devíti stupňů Richterovy stupnice. Tato zkušenost ji poznamenala natolik, že už nechtěla nadále v Japonsku setrvávat, začaly ji trápit fobie, že se vše bude opakovat. Nakonec se s manželem rozhodli, že půjdou žít do Čech.

Návrat domů do Čech neznamenal pro rodinu nic příjemného. Hlavně pro Lenčina manžela, který mluvil jen japonsky a anglicky. Synové si museli zvykat na naprosto odlišné prostředí. Pomáhala jim Lenčina matka, ale ani ta nebyla všemohoucí. Nastal problém se zaměstnáním a umístěním chlapců do školky. Protože rodina nežila v hlavním městě, sehnat práci na severu Čech nebylo jednoduché. Nakonec se Lenčinu manželovi podařilo získat místo v japonské restauraci v Praze. Říkám japonská restaurace, ale jejím majitelem je Číňan. Lenčin muž byl rád, že má nějaké místo, musel se smířit i se skutečností, že nedostal žádnou pracovní smlouvu a musel se spoléhat na to, že bude dostávat měsíčně dvacet tisíc na ruku. Aby mohl pracovat v Praze, musel si platit i podnájem, což není nic laciného. Nicméně se do práce pustil s vervou, jež je Japoncům vlastní. Pracoval dvanáct až čtrnáct hodin denně, a když nastal den výplaty, pobral pouhých šest tisíc. Nemusím se ani vyjadřovat k tomu, jak byl rozčarovaný, nicméně to zkusil ještě jeden měsíc v naději, že slíbených dvacet tisíc dostane. Ale i následující měsíc se odvíjel stejný scénář. Šest tisíc na ruku. To už vzdal a odmítl pracovat v takových podmínkách.

Jak nakonec skončila Lenčina rodina? Vydrželi u nás rok a půl, a když viděli, jak se u nás žije, vzdali to a odstěhovali se do Anglie. Lenka, i když je Češka, by se nikdy domů nevrátila. Její vlast se jí stala noční můrou, má na ni ty nejhorší vzpomínky. Způsob, jak s ní i jejím mužem, jehož si pletli s Vietnamcem, jednali na úřadech, byl dostatečně odstrašující, aby odešli. Bude raději žít jako cizinka v Anglii, kde se jí žije mnohem lépe, než aby v ní narůstala nová fobie z toho, co u nás se svým mužem i dětmi zažívali..

Můj syn také pracoval několik let v gastronomii v Čechách a zažíval podobné. I když pracoval v luxusních pražských restauracích, to, co se děje v podhoubí těchto provozoven, má hodně daleko ke slušnosti. Někdy člověk dostane smlouvu, někdy ji nedostane. Majitelé těchto restaurací nechtějí platit za své zaměstnance odvody do státního rozpočtu, proto tam kvete černota, šedá ekonomika. Je to v podstatě páchnoucí žumpa, které se daří, protože nikoho v našem státě nezajímá, jaké jsou pracovní podmínky v pohostinství. A myslím si, že to neplatí jen o pohostinství.

Vůbec se nedivím našim lidem, když ze země odcházejí, protože se nedokáží ztotožnit s tím, co se v práci na některých pracovištích odehrává. Zákoník práce není dodržován, stěžovat si nemá ani cenu, protože zbohatlíci mají dlouhé prsty a jen tak někdo na ně nemá. Než plýtvat energii s takovými je opravdu lepší vycestovat do zahraničí a tam se pracovně realizovat.

Když vidím, že restaurace a hotely hledají nové pracovní síly, říkám si, dobře vám tak. Jen si hledejte. Dokud budou lidé hloupí a budou přistupovat na chytráctví chamtivých majitelů pohostinství, nikdy se pracovní podmínky v těchto zařízeních nezlepší. Vše je jen o lidech. V zahraničí nemáme nejlepší pověst, jsme na tom sice lépe ve srovnání s takovou Ukrajinou, ale vyspělé země na nás nahlížejí jako na zemi podvodníků a lhářů. Neříkám, že všichni jsme takoví, ale nepoctivost je u nás velmi zakořeněná. A k tomu předpojatost vůči některým lidem může být tak diskriminující, že mnozí lidé z naší země raději odejdou...