Mateřství k ženě patří a s ním si žena může splnit svou odvěkou roli. Být mámou, sledovat první krůčky, slova... Ale přijde dospělost a s ní i prázdné hnízdo
Motto "Někdo má zlato a množství perel, ale nejdrahocennější skvost jsou rty plné poznání." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 20.15)
Vždy jsem snila o tom, že budu mít tři děti. Tři syny. Brala jsem mateřství jako naplnění toho, že jsem žena. Jenže snít můžete, přijde realita a s ní jen dítě jedno. Po rozvodu s manželem jsem už nechtěla mít žádné jiné dítě, nejsem zastánkyní, když si ženy pořizují děti s vícero tatínky. Jsem až příliš konzervativní a namíchat si děti by vneslo do mého života nelad. A nelad já nerada.
Zůstalo tedy jen u synka, jehož jsem odmalička vedla k samostatnosti. Psychicky jsem jej otužovala, nechtěla jsem z něj vychovat mamánka, který bez maminky neudělá ani ránu. Žádná závislost. Každá je škodlivá, vztahovou nevyjímaje. Když byl syn malý a chodil do školy, nikdy jsem mu nevybírala, co bude mít za zájmové kroužky. Chtěla jsem, aby si svou cestu hledal sám. Jsem toho názoru, že když rodiče příliš projektují své ambice do svých dětí a sami za ně volí volnočasové aktivity, takové děti se mohou cítit bezradné, když přijde na přetřes volný čas a ony by se měly samy pro něco rozhodnout. Syn si vystřídal několik sportů, kroužek keramiky, ale nakonec se našel v hudbě. V klavíru. Stejně jako já tíhl odmalička ke klasické hudbě a chtěl se učit hře na klavír. Nechala jsem jej. Nestal se profesionálním hudebníkem, ale k hudbě má velmi blízko. Protože hudba uklidňuje, dokáže zklidnit, rozveselit, bez hudby by náš život ani nebyl životem.
Když syn dospíval, objevily se první lásky a já jsem mohla jen přihlížet. Ale nic zakazovat, protože rodič, jenž zakazuje, je na nejlepší cestě své dítě jednou ztratit. A to já zas nerada. Když se syn rozhodl, že po škole odjede pracovat do zahraničí, obrečela jsem to. Ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. Odmalička jsme spolu hodně cestovali, poznávali jiné země a ono se mu to velmi zalíbilo. Když člověk cestuje, přináší mu to spoustu zážitků, které si v sobě ukládá. Bohatství, jež mu nikdy nikdo nemůže vzít, odejde s ním i na onen svět. A toto jsem předala i synovi, který se nebál odjet sám a začít někde jinde. Takhle to vyzkoušel několikrát.
Syn se vzhlédl ve Skandinávii. V současnosti žije a pracuje v norském Oslu, kde se mu líbí jedna věc. V zemi panuje pořádek, vše má určitý řád a syn něco takového potřebuje. Sice počátky jsou velmi kruté, ale když to jeden vydrží, pak zjistí, že se tam žije velmi dobře. I když se mu může zastesknout po českých kamarádech, je takový samorost, který se dokáže protloukat v jiných končinách.
O posledním víkendu mě syn navštívil. Samozřejmě se domů těšil, ale pociťoval jistou zklamanost, když konfrontuje životní podmínky v Norsku a u nás. V naší zemi se žije dobře, cizinci ji mají velmi rádi, protože se tu dají obcházet zákony, je tu velmi levný alkohol, jsou dostupné i drogy. A myslím si, že tato velká benevolence k drogám, kam řadím i závislost na alkoholu, se nějak podepisuje na kvalitě naší populace. Má být nízká cena za alkohol daní za to, že když se lidé napijí, zapomenou na nepořádek, jenž tu vládne? A že tu vládne hodně dlouho. Nejdřív za soudruhů komunistů a v době polistopadové je to snad ještě horší, protože se nám někteří soudruzi jen překabátili. Máme tolik zákonů, neustále se mění daně, že by se z toho jeden musel zbláznit. Za první republiky jsme měli jen třicet zákonů. Ale dnes? Jako by každý zákon se svými zadními vrátky měl být pro každého jednotlivého politika. Stačilo by přece dodržovat deset zákonů, které jsou zakódované už v Bibli. A kdyby je každý dodržoval, žilo by se lépe. Je totiž jedno, v jakém společenském zřízení žijete, dodržujete-li boží zákon, pak je váš život poklidný. Je alibistické svádět nepravosti, jež se tu dějí, na předchozí generace. S tím nesouhlasím. Drží-li se člověk odvěkých zákonů, na zemi je dobře.
Ale vrátím se k synovi. Už odletěl a já jsem zvyklá na to, že on si plní svůj sen o životě, kráčí svou cestou, aby se cítil dobře. A mně jako mámě se už nechce plakat, protože vím, že láska nesvazuje. Žádná láska se nesmí stát okovy, které člověka tíží a rozdírají jej do krve. Být máma je asi nejkrásnější role, jakou žena může mít. Ale je zapotřebí umět pochopit, že dítě musí kráčet dopředu, nehledět zpět. A jednou toto předat svým dětem. Takže žádné slzy. To je zkrátka život.
