Na soudruhy lidé vymysleli bezpočet vtipů. Na vedoucí úlohu strany, která sebe nazývala hegemonem. Přejme si, aby se už takový podobný hegemon v naší zemi nikdy neopakoval.
Motto "Jazyk moudrých přináší dobré poznání, kdežto ústa hlupáků chrlí pošetilost." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 15.2)
Na soudruhy lidé vymysleli bezpočet vtipů. Na vedoucí úlohu strany, která sebe nazývala hegemonem. Přejme si, aby se už takový podobný v naší zemi nikdy neopakoval.
Teď onen vtip o tom, zda může nestraník souložit s nestranicí? Může, ale stranice musí penis zavádět sama, aby zůstala zachována vedoucí pozice strany. O tom se ve své knize Deník udavače zmiňuje Zdeněk Jarchovský. Popisuje v ní své VŠ studium v sovětském Leningradu, dnes St. Petrohradu. Tam odešel studovat, protože to byla jediná možnost, u nás studovat nemohl s ohledem na kádrový profil svých rodičů.
Už se ani nedivím, že se za bolševiků nemohlo volně cestovat do Sovětského svazu, který soudruzi nazývali zemí, kde zítra znamená již včera. Tamní život se odvíjel v celkové bídě, nic nebylo k dostání a jediné, čeho bylo dostatek, byla všudypřítomná vodka. A vzhledem k tomu, že nám soudruzi prezentovali Sovětský svaz jako zemi neomezených možností, nebylo žádoucí vše vidět na vlastní oči. Protože pak musel každý prozřít. A myslím si, že tomu je i dodnes. Alkoholismu se země nezbavila, bídy a žebráků přehršel a k tomu oligarchové. A samozřejmě nesvoboda a bezpráví.
Ve své knize vše Jarchovský popisuje s nadhledem a vtipem, což mu zřejmě pomáhalo, aby svá studia zvládl. Popisuje otřesné podmínky na VŠ kolejích, kde se usídlily štěnice a oni byli od nich pokousáni. Sprchy se nacházely v přízemí budovy a autor vše popisuje následovně: "Pádil jsem chodbou jak jelen, byv do prdele střelen. Džo mě zavedl do suterénu. Uprášená žárovka osvětlovala dvě prkna spojená kolmými špriclíky, aby se nesmekala. Lávka vedla ještě níž do šera. ...Dál vedly dvě chodby osvětlené ještě hůř než vchod. Opadané kachličky, na podlaze dřevěné rošty, ze zdí trčely dráty, trubky, armovací železa. Naše kolej stála na základech domu vybombardovaného za války. Nějakým zázrakem se jeho sklep dochoval i s teplou vodou, osmý div světa." Dlužno dodat, že teplá voda tekla jen krátce, zanedlouho byla zastavena.
Autor se dále zmiňuje i o otřesném zásobování, většina obchodů zela prázdnotou, a když přijely nákladní vozy se zbožím, lidé se automaticky stavěli do front, aniž by věděli, jaké zboží přivezli. Ale vyplatilo se stát na cokoli. Když přivezli boty, každý popadl jeden pár obuvi bez ohledu na velikost. Poté si mohli vzájemně boty vyměňovat. Pokud jde o základní hygienické zboží, to bylo naprosto nedostatkové. Většina populace používala Komsomolskou pravdu. Dále se můžete v knize dočíst i o tom, že většina bytů neměla koupelny, a byly-li jaké, byly využívány jinak. Jako skladiště, temná komora, dílna, dokonce i k uskladnění brambor. Z tohoto důvodu se můžeme domnívat, že obyvatelé Sovětského svazu byli s hygienou na štíru.
Jak autor popisuje toalety. "Záchodové mísy jsou zcela běžné jako v Evropě, jen jim chybí prkénka, proto většina uživatelů nejdříve vyleze na okraj mísy a zároveň s podřepem sundává kalhoty. Kdo fakt nepotvrdí, lže, nebo se jen bojí, protože kabiny velmi často nemají ani dveře. Jedná se o mírně akrobatický prvek, schválně si to doma zkuste při otevřených dveřích. Studenti ze vzdálenější Asie si výkon ještě ztěžují, balancují na míse s láhví vody v ruce a lijí si vodu za záda. Proto odlišují ruku na jídlo od té druhé."
Za zmínku rovněž stojí návštěva kina, kde autor viděl prima film "Andrej Rublev." "Až se mi dělalo špatně, zástup poutníků s vybodanýma očima, bratr bratra pálí rozžhaveným křížem a pak mu nalije vroucí smůlu do úst. V hledišti seděly rodiny s dětmi, které si zvykaly." Nelze se divit, že lidský život nemá v Rusku žádnou hodnotu a nikdy neměl, když k tomu byly děti vedeny odmalička.
Při čtení knihy jsem se vrátila do dob, kdy v mém rodném městě sídlila sovětská posádka, za což můžeme "poděkovat" našim soudruhům. Sovětští vojáci a jejich oficíři s rodinami zdevastovali okolí našeho zámku i míst, kde bydleli, protože vyhazovali veškerý odpad z oken. Plenili, kam vkročili. Pamatuji se, že jsem jednou v obchodě s dámským oblečením narazila na sovětského oficíra s jeho poskokem. Oficír koupil úplně všechny podprsenky, které v obchodě měli. V jeho domovské zemi se ženám o samozřejmosti, jakou je podprsenka, mohlo jen zdát. Pro oficíry ze Sovětského svazu byla naše země něco jako Západ, protože se u nás dalo ještě něco zakoupit. Ale pak také přišly dny, kdy nebyl k dostání toaletní papír, dámské vložky, zubní pasty, deodoranty...Okupace nám přinesla nejen velkou nesvobodu, ale došlo i k drancování ekonomiky, ničení životního prostředí.
Dalo by se napsat velmi mnoho o tom, co vláda KSČ v naší zemi způsobila. Z devastace, kterou tu komunisté zanechali, se budeme vzpamatovávat ještě mnoho let. Proto bychom měli být v jednání s nimi stále obezřetní, protože se jim po zkušenosti, kdy byli hegemonem, nedá věřit vůbec nic. To, že se současná vláda opírá o komunisty, je velký krok vzad. Nic dobrého pro Českou republiku. Jako by nám těch čtyřicet let jejich vlády nestačilo...
