Sedím a čekám na vyšetření ve střešovické nemocnici, když kolem mě kráčí lékařka. Podívám se na ni a zjišťuji, že ji znám
Motto "Nepřenášej dávné mezníky, které zasadili tvoji otcové." (Přísloví Šalamounova, Slova moudrých, Neodmítej pomoc potřebným, 28)
V životě si potrpím na kvalitu. Kvalitní hudbu, kvalitní knihy, kvalitní vztahy, a pokud jde o lékařské vyšetření, spoléhám na Střešovice. Nemocnice patří k našim nejlepším, a proto jejím lékařům důvěřuji.
Sedím a čekám na vyšetření. Nejsem nervozní, protože se lékařů nebojím. Ani se nebojím chorob, jak jsem se bála dřív. Když mi bylo přes dvacet a objevili mi nádorek na prsu, to jsem střečkovala a myslela jsem si, že jsou mé dny sečteny. Časem se člověk přestane bát věcí, z nichž měl obavy. Opustil mě strach z gynekologů, stomatologů a propracovala jsem se natolik, že se nebojím ničeho. Krom hadů.
A jak tak čekám, vidím přicházet skupinku lékařů. A mezi nimi kráčí žena a já si říkám, že je mi její tvář povědomá. Takové černé vlasy, jakými se může pyšnit, nemá jen tak každý. A její charisma rovněž. Ani mi nedá práci zapátrat ve své minulosti, abych si nevzpomněla, že jsem tuto lékařku kdysi učila angličtinu. Magdaléna. Krásné jméno pro krásnou ženu. A když k tomu přidáme její intelekt a povahu, vše nám to ukazuje neobyčejného člověka. A ona teď léčí v jedné z našich špičkových nemocnic. Nedivím se. Vrána k vráně sedá. Výborná lékařka nemohla jinak skončit než právě tady.
Po vyšetření mi to nedá, abych nezaklepala na dveře její ordinace. Čas si s mým obličejem pohrál, zmizel i můj charakteristický cop, jenž ke mně neodmyslitelně patřil. Postava téměř stejná, hlas taktéž, jen vrásek přibylo. Poznáváme se a já mohu na chvíli usednout a povídat si o letech našeho mládí. I když naše gymnázium sídlilo na severu Čech, někteří z jeho absolventů se stali významnými osobnostmi naší země. Dokonce jeden student proslul i jako světově uznávaná osobnost v oblasti léčiv. Vidíte, člověk by řekl malá škola, co lze od ní očekávat. Přesto její absolventi hovoří o opaku. Najdeme mezi nimi úspěšnou režisérku, spisovatele, uznávané lékaře, člověka, jenž svůj život zasvětil boji proti drogám a získal si u nás úctu a uznání.
Mé první gymnázium, na němž jsem působila, proslulo i tím, že sem v 80. letech zavítala japonská delegace, která přijela do tehdejšího Československa, aby se od nás učila, jak má vypadat školství. I když naše země postrádala demokracii, stále jsme v některých aspektech patřili ke špičkovým. A tím bylo bezpochybně naše školství. Učitelé se sice museli potýkat s cenzurou, přesto jejich znalosti, způsob vystupování a zásady si získávaly respekt ze strany studentů.
V dnešní době se začínáme vracet ke všemu, co je spojené s naší zemí. Jdeme nakupovat a upřednostňujeme české výrobky. Dříve jsme tolik toužili po věcech ze Západu, a když si je můžeme dnes koupit, preferujeme naše zboží. Snad jednou přijde doba a my se vrátíme ke kořenům a tradicím, které patří jen k nám. Když mě něco jitří, velmi často mi pomáhá dobrá kniha či hudba. A píšu-li tento blog, v němž zmiňuji kvality toho, co tu bývalo, vybavuje se mi báseň Ještě jednou se vrátíme od Antonína Sovy. Najdeme v ní mnoho symbolů a je na každém, jak si daný symbol vyloží.
"Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce
květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým..."
Chci, abychom se vrátili k písním, které jsme slyšeli z oken. Pro mě písně v básni znamenají tradice, něco, co tu bylo, bylo osvědčené a my to milovali.
Nevím, kdo si stanovil za cíl, aby se z naší populace stala beztvará hmota, která přestane mít schopnost přemýšlet, srovnávat to, co dobré je a co dobré není. Hmota, která nebude číst, bude jí stačit, když se bude moci dívat na americké splašky a přitom se cpát hamburgerem, který není ničím jiným než karbanátkem. Nevím, kdo nese zodpovědnost za naprostý úpadek morálky a hodnot, které jsme kdysi ctili. Ale stále si říkám, že není nic ztraceno. Že jednoho dne použijeme Sovova slova k tomu, abychom se vrátili.Přijde doba, kdy se budeme vracet a budeme šťastni, že jsme nezapomněli na to, co tu po staletí bylo a patřilo k nám.
Stačí jedna návštěva nemocnice, která mi opět připomene hodnoty, které tu bývaly, které kamsi zmizely, ale já věřím, že nezemřely. Jako moje naděje, že se vše zlé v dobré navrátí. "Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím." Slova Františka Halase, v nichž hovoří o svém rodném kraji, který mu tolik chybí. Kdybych mohla jeho slova parafrázovat, řekla bych, že i kdyby mně oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím. Že i my takto jednou budeme promlouvat k naší zemi. Že i poslepu nahmatáme život, na jaký jsme byli zvyklí. Probereme se z nicotného spánku a budeme šťastni, že sen, který se nám zdál, byl jen sen. Že se můžeme dotýkat života, jehož řečí není lidský mamon, neúcta ke stáří, pohrdání lidskou důstojností. Že přestanou množírny dětí a my se opět vrátíme k významu rodiny, přestaneme mít na zřeteli finanční plány a my se zastavíme, abychom si řekli, že se tam vrátíme. K Josefu Ladovi, Janu Werichovi, Bohuslavu Martinů, Otakaru Vávrovi, Janu Pivcovi, Haně Maškové, Jiřímu Raškovi a dalším, kterými se naše historie jen hemží...
