Růženka

Vyprávění o čtyřech seniorech, kteří se pravidelně setkávají a sdělují si novinky. Jedna z nich, paní Růženka, vážně onemocněla

Motto "Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Rady a napomenutí, 27)

Být znovu mladá, otevřu si cukrárnu. Dobrých cukráren je stále málo, v našem městě určitě. U Hrdličků je cítit, že se starý Hrdlička hrdlí o každou grešli, a je to na moučnících znát. Tedy, dají-li se jejich suché linecké koláčky tak nazvat. Suché a bez chuti. A neplatí to jen o jejich lineckém, vyschlé je vše, co nabízejí. To bylo šarády, že Hrdlička našemu městu ukáže, jakou bude mít nejlepší cukrárnu. Zůstalo jen u slov. A také se o něm říká, že od něj každý uteče, protože si nechá koleno vrtat, než aby zaměstnanci přidal.

Když se na rohu Vojtěšské ulice otevřela malá cukrárna, nikdo jí moc šancí nedával. V takovém místě nikdy žádná cukrárna nestála, lidé byli zvyklí chodit korzovat po náměstí a při té příležitosti si zajít do cukrárny, jež tu odjakživa lákala všechny mlsouny. Jenže cukrárna ve Vojtěšské překonala veškerá očekávání. Vlastně očekávání byla nulová. O to větší bylo naše překvapení, když jsme mohli ochutnat moučníky, které se jen rozplynuly na jazyku, a člověk si přál dát si další. A tuto kvalitu si cukrárna stále drží a sortiment svých sladkých pokušení rozšiřuje.

A tak se cukrárna ve Vojtěšské stala místem našeho pravidelného setkávání. Stejně vám řeknu, že jak člověk stárne, stačí mu ke štěstí méně a méně. Úplně největší štěstí je, když se ráno probudíte a vás vůbec nic nebolí. A když vstanete, netočí se vám hlava, močové ústrojí se zdá být v provozu, těsnění není zatím zpuchřelé, vy nemusíte nosit žádné plenky jako v miminkovském věku. Kdepak radostí má starý člověk víc než dost za předpokladu, že mu zdraví šlape. A když k tomu přidáte skvostné moučníky, které se pro mě staly posledním svůdníkem, který mě ještě v životě čeká, nemůžete být šťastnější.

Vždycky jsme byla čtveřice kolegů, kteří si spolu rozuměli. Anička, ta učila zeměpis, Růženka, nadšená vyučující dějepisu, Antonín, nekompromisní matikář, a já, která učila literaturu. Pomáhali jsme si, když se objevil problém, někdy jsme spolu vyrazili i na rodinnou rekreaci. Růženka byla naším andělem spásným, nikdy se nebránila suplovat, vzít hodiny navíc, nikdy jste ji neviděli rozčilenou. Vyrovnaná duše. Žila jen s manželem, děti neměli a my se jich nikdy nezeptali, co je důvodem. V tomto směru jsme cítili, že je Růženčina 13. komnata.

Krom Antonína žádná z nás už neučí. Když je člověku přes sedmdesát, co by ve školství dělal. Ale takový Antonín, ten by se jen tak s důchodem nespokojil. A přitom se na prahu šedesátky rozvedl, prodal dům, nastěhoval se do garsonky, určitě mu peníze nechybí. Ale on stále učí na plný úvazek na gymnáziu, pak chodí dělat nočního strážného a ještě k tomu pomáhá synům s jejich dětmi. Už má trojitý bypass a ještě mu nedošlo, že by měl zvolnit, než bude pozdě.

Teď nás postihla smutná událost. Růženka onemocněla rakovinou tlustého střeva, nikdy si nám na nic nestěžovala, člověk by řekl, že jí nic nechybí. Krom manžela, který před pěti lety zemřel. Ona nechtěla jít k lékaři, a když ji tam nakonec odvezli, bylo už pozdě. Žádná operace ji už nemohla zachránit, protože se jí ta strašná nemoc rozlezla úplně všude. Leží na eldéence ve zdejší nemocnici. Je to v suterénu, kam slunce nechodí. Jako by se už měli chudáci pacienti připravovat na to, že slunce v jejich životě skončilo. A protože je Růženka sama, nemá žádné příbuzné, dohodli jsme se, že za ní budeme chodit a pomáhat jí. S mytím, s jídlem, se vším, co bude zapotřebí. První ji navštívila Anička a přišla celá přepadlá. Že tam byla poprvé, člověku se naskytl pohled na trpící lidské trosky, které smutně dožívají svůj život, a ona pak nemohla v noci spát. Pořád měla před očima obraz, který se jí naskytl.

Dnes jsem tam byla já. Venku takový teplý den, plný slunce, ale eldéenka v suterénu hovořila o něčem jiném. Docela jsem měla pocit, když jsem tam vešla, že se do mě dala zimnice. Ale když jsem uviděla Růženku, myslela jsem, že omdlím. Ani bych ji nepoznala. Věchýtek, který pozbyl veškeré síly. Umyla jsem ji, protože jsem viděla, že je to potřeba. A oblékla jí čistou košili. Na stolku měla položené jídlo, ale je tak slabá, že ani neudrží lžičku. Bez pomocí jiného člověka se ani nenají. A když jsem to jídlo viděla, dělaly se mi mžitky před očima. Spíš se mi zvedal žaludek. Přinesla jsem jí banány a podařilo se mi jeden do ní dostat. Jako když krmíte malé miminko. Stěží jsem zadržovala slzy, všechno tam na mě padalo. Slyšela jsem z jiných pokojů sténající pacienty a mě to hodně rozrušilo. Počkala jsem, než Růženka usne, a pak jsem odešla domů. Zdravotnického personálu tam člověk moc nevidí. Spoléhají se na to, že se rodina postará o svého příbuzného. V tomto směru jim rozumím. Když už dají nemocného člověka do nemocnice, měli by za ním chodit a usnadnit mu odcházení z tohoto světa. Je to přece jejich povinnost, nebo snad ne? Stát při sobě v dobrém i zlém.  Ale když někdo žádnou rodinu nemá? 

Člověk by nikdy neměl zůstat sám. Když není rodina, mohou ji nahradit přátelé, kteří jsou nablízku a pomohou. Nikdo z nás neví, kdy se může dostat do těžké situace v životě, a je pak velkým štěstím, že se najde někdo, kdo nám naši situaci usnadní. 

Stejně jsem profesně deformovaná. Myslím školou deformovanou. Nebylo by od věci, aby se děti ve škole učily, jak pomáhat nemohoucímu člověku. Co všechno takový člověk potřebuje, a jak se o něj postarat. Že stáří je nedílnou součástí našeho života a my bychom měli k němu přistupovat s důstojností. A ne tak, jak je u nás běžné. Už jsi nepotřebný, navíc nemocný, co tedy s tebou. Ať se o tebe postarají cizí, my na tebe čas nemáme.

Jak je to dlouho, co Jan Neruda napsal báseň Dědova mísa. Vidíte, jak byla nadčasová a jak její myšlenka stále platí. A měli bychom mít toto na paměti...