Vyprávění ženy o tom, jak se cítila, když začala řídit auto, své pocity přirovnává k předčasné ejakulaci.
Motto "Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)
Předčasná ejakulace. Často bývá spojována jen s muži, ale mně se něco podobného vybavilo, když jsem začínala řídit. Za vším se skrývala má úzkostnost, úzkostnost, abych neselhala. Některým mužům se může toto někdy stát, je za tím jen krátkodobý výpadek schopnosti zvládnout situaci, která není náročná. Stačí však jeden výpadek, aby se v některých z nás rozprostřela obava, že opět zklamu. Chce to hlavně klid, nepodléhat panice, protože jsme jen lidé, nejsme nadpřirozené bytosti. Když to nevyšlo teď, neznamená to, že jsme si před dalšími možnostmi dveře zavřeli a budeme jen selhávat. Tak tomu bylo i u mě, když jsem se před deseti lety stala řidičkou.
Muži často hanlivě označují auto, řízené ženou, autem bez řidiče. Přiznávám, že je mužům dar řídit auto zřejmě vrozený, ale nemyslím si, že jsou mezi ženami špatné řidičky. Spíš nám může někdy dát zabrat couvání či parkování.
Pocházím z rodiny patriarchální, otec vše rozhodoval, co řekl, byl zákon. Mně odmalička vštěpoval, že nemám řídit auto, že bych to nikdy nezvládla. A můj o rok starší bratr se k otci brzy přidal a rovněž on ve mně podporoval vybudovat pocit, že na řízení auta nemám talent. Postupem času jsem si v sobě vypěstovala fobii, a zavrhla tak myšlenku, že bych měla někdy řídit. Cestovala jsem tedy veřejnou dopravou, jež bývá někdy s despektem nazývána mastná tyč, mnohdy jsem ztrácela drahocenný čas, ruce vytahané od nákupů, ale na druhé straně jsem hodně jezdila na kole. Kolo pro mě představovalo jediný dostupný prostředek, na nějž jsem nemusela skládat žádné zkoušky. Jsem založením trémistka a umím si trémou způsobit spoustu nepříjemností.
Když můj syn slavil osmnácté narozeniny, koupila jsem mu auto. Chodil do autoškoly a jízdu hravě zvládal, rovněž i zkoušky složil v termínu. Za auto byl samozřejmě moc rád, jenže já ho koupila s ohledem na sebe, tak trochu vypočítavost z mé strany. Abych se nemusela vláčet s těžkými taškami, abychom se mohli dopravovat automobilem a ne vlaky, které mají věčně zpoždění, či autobusy, v nichž lidé v létě páchnou potem neumytého těla.
I když svého syna miluji, přesto mu nejsem schopná vše tolerovat. A protože si vedl jako nezodpovědný jedinec, nechtěla jsem mu některé prohřešky tolerovat, jednoho dne jsem mu proto řekla, že si auto zabírám pro sebe. Měla jsem auto, ale chyběl k němu řidič. Buď jsem ho mohla prodat, nebo si konečně udělat řidičák, když řídí kdejaký jedinec. Dlouho jsem se ke svému rozhodnutí odhodlávala, až nakonec zvítězilo, že se do autoškoly zapíšu.
Autoškolu jsem absolvovala během měsíce. Na jízdy jsem chodila s trémou a vracela se domů rozklepaná, neuměla jsem si představit, že zkoušky složím. Můj instruktor se na mě vždycky moc těšil, ale jakmile jsem se rozjela, řval na mě, mně to nevadilo, měla jsem totiž svůj cíl, a tím byl řidičák. Před další jízdou se mi učitel omlouval za to, že na mě posledně křičel, ale jakmile jsem začala řídit, vše bylo stejné jako předtím. Řev, který mě nevyváděl z konceptu. Doma jsem se naučila veškerou teorii, i technickou část a v den zkoušek jsem vrávorala trémou. Nejprve byla teorie, kterou jsem zvládla bez problémů, jízda už byla podstatně horší. Ale projela jsem městem dle pokynů, aby mi sdělili, že jsem prošla. Měla jsem ohromnou radost.
Na řidičák jsem musela čekat měsíc, a jestli jsem něco při zkouškách uměla, to jsem cele zapomněla. Svou první jízdou jsem to jen potvrdila. Rozhodla jsem se, že si sjedu nakoupit do Tesca. Vyjela jsem tedy z naší ulice, na tachometru asi 20 a přijížděla jsem na první křižovatku, kde jsem měla dát přednost jinému autu. Ale nezvládla jsem to, najednou jsem neuměla auto zastavit, a tak jsem skončila ve volkswagenu, který řídil velmi hubený muž. Jeho spolucestující manželka, na rozdíl od manžela velmi obtloustlá, z auta vyskočila a začala na mě řvát, že jsem jim auto zničila, že se musí zavolat policie. Poškodila jsem jim pouze blatník, auto pojízdné bylo. Seděla jsem tedy jako idiot v autě, sousedé v oknech, a čekala na příjezd policie. Policisté přijeli za čtvrt hodiny, muž a žena, muž mě poprosil, abych si couvla. Když ´jsem si couvla, ťukla jsem do dalšího auta. To už jsem podlehla takové frustraci, že jsem jim řekla, ať si můj řidičák nechají, že už nikdy nechci řídit. Oni tak neučinili, dostala jsem pokutu, tím bylo vše vyřešené. Ten den jsem už nikam nejela a vrátila se domů.
Další jízdy se odehrávaly v podobném duchu, ale naštěstí jsem aspoň nebourala. Trpěla jsem něčím, co jsem nazvala "předčasnou ejakulací". Přišla jsem si jako přehnaně vzrušený muž, jehož mužství po dvou pohybech splaskne. Stávalo se mi totiž, že jsem musela stát na semaforu v místě, které bylo do kopce, a při rozjíždění bylo zapotřebí použít ruční brzdu. Bydlím bohužel v kopcovitém městě, proto mě předčasná ejakulace pronásledovala velmi často. Pokaždé můj rozjezd vypadal velmi nadějně, v té chvíli jsem byla jak silně vzrušený muž, jenže stačil ani ne jeden pohyb a najednou stop, a já se rozjet nemohla, jednoduše jsem splaskla. Za mnou se řadila auta, troubila na mě, byla jsem úzkostí zpocená a snažila se rozjet. V angličtině je tvrzení "practice makes perfect", což v naší mateřštině znamená "cvičení dělá mistra", mistrem v řízení auta bezesporu nejsem, avšak řízení automobilu jsem nevzdala, přišel den, kdy předčasná ejakulace odezněla, a tak je tomu doposud.
Mezi muži i ženami by měla platit jakási nepsaná dohoda, smlouva o předčasné ejakulaci. Ženy by měly tolerovat mužův dočasný výpadek (to, myslím, dělají), muži by pak neměli na semaforech na ženy troubit, případně vztyčovat jeden prst, protože žena v té chvíli prožívá dočasné selhání. Jsme jenom lidmi a občas se nám něco pokazí...
