Vyprávění ženy, která začala pracovat jako pomocnice v domácnosti u zámožných lidí, které znala z doby, kdy pracovala ve výzkumném ústavu
Motto "Blaze člověku, který mě poslouchá, bdí u mých dveří den ze dne a střeží veřeje mého domu." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Moudrost byla při stvoření)
A že jsem nakonec měla štěstí. Už jsem si myslela, že budu na pracáku do smrti. To víte, ženská po padesátce, nevyučená, která pracovala jen jako svačinářka nebo také pomocná síla. Ve výzkumáku. Ale tou pomocnou sílou byla obyčejná uklízečka.
Ve výzkumáku jsem poznala paní inženýrku a pana inženýra, ale když jsem tam skončila, dlouho jsem je neviděla. A před takovym půl rokem jsem paní inženýrku potkala. Člověk by ji ani nepoznal. Jak se změnila. Dřív jsem ji vídala jen v bílém plášti, ale teď. To byste koukali. Opravdová dáma. A není ani trochu namyšlená. Hned se ke mně na ulici hlásila, a že co pořád dělám. A tak jsem jí řekla, jak mi muž umřel, jak jsem bez práce a jaký to není hezký život. A ona mi řekla, že někoho jako jsem já právě shánějí. Kdo jsou to ti oni, kdo shánějí. Paní inženýrka a pan inženýr. A pozvala mě k nim. To si považte, takovou obyčejnou ženskou, že ať se přijdu podívat, že už se nějaká práce pro mě najde.
A tak jsem je byla navštívit. Krásný dům. Úplně jak z nějakého amerického filmu. Velká zahrada a považte. V obýváku ohromný bazén. To si jen tak můžete sedět, číst si třeba noviny, no a když máte chuť, skočíte si do vody. Jako někde na dovolené. Ani se nedivím, že mají tak krásný dům. Vždycky hodně pracovali. Pan inženýr je teď ředitelem velké mezinárodní firmy a paní inženýrka má v domě laboratoř. Že prý dělá rozbory vody. Třeba asi jo, ale já ji tam nikdy moc nevidím. Zapomněla jsem vám říct, že už u nich pracuji. Jako pomocnice v domácnosti. Dřív se říkalo takové práci služka. Dnes se tomu také říká hospodyně.
A tak se jim starám o domácnost. Vařím, ale někdy jdou do restaurace, já si pak říkám jestli jim to moje jídlo vůbec chutná. A taky jim peru. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co jsou to pušapky pro muže a pro ženy. Můj nebožtík choť nosil trenýrky a v zimě spodky, ale pan inženýr nosí pušapky, prý aby bylo v rozkroku vidět, že mu pán bůh nadělil. A paní inženýrka zas nosí podprsenky pušapky, aby chlapi koukali, jaký má pěkný prsa. Já jsem nikdy nic takového nenosila, mě ta moje prsiska tíží, a kdybych měla peníze, šla bych taky na tu plastickou operaci. Aby mi je zmenšili, takhle mě od nich bolí záda.
Také se jim starám o malou Adélku. Jsou jí čtyři roky. Oni mají ještě dvě dospělé děti. Ríšu, ale toho prý pan inženýr vyhodil, že mu dělal syn ve firmě ostudu. Teď je snad u hasičů. A mají taky dvacetiletou Věru, ale o ní se moc nemluví. Že je snad do větru. Adélka se jim narodila po čtyřicítce, paní inženýrka si myslela, že je v přechodu. A ono to bylo těhotenství. To bylo prý v době, když spolu ještě spali. Ona se mi paní inženýrka občas svěřuje. Když má tu depku, to je něco, jako že jí je smutno. A jednou prý byli s Adélkou na horách a tam jim nějaká ženská řekla "To se, panečku, mladý maj, když jim dědeček s babičkou hlídaj dcerušku." A paní inženýrka na to řekla, že je to jejich dcera. A ta ženská zas "To je ale hezký, že jste si to nechala, každá ženská není tak odvážná." Adélka si nejraději hraje na rauty, připravujeme jako rauty a Adélka pak říká, že ten Kropáček žral jak nezavřenej, že kdyby ho člověk nepotřeboval, už by ho na žádnej raut nezval.
A mají pejska Báru. Pana inženýra pes rozčiluje, a chudák zvíře to vycítí, a když pan inženýr přijede, Bára se pokaždé schová. Má takové dvě misky, jednu na vodu, jednu na jídlo a na každé misce má napsané "lucky dog". A tak jsem si to vygůglila, jak se dneska říká. Co ta slova znamenají. A má to být, že jako pes, který má štěstí. No, nevím. Myslím si, že by se Bára měla líp u mě. Onehdá byla březí, ale je tak chytrá, že věděla, že by jí štěňátka pan inženýr vzal. A tak, když to na ni přišlo, zalezla si do keře a tam se jí narodilo jedno krásné štěňátko. A tam s ním byla celý den. Pan inženýr ji prosil, ať vyleze, ale Baruška kdepak, ona jako by vycítila, že by jí pan inženýr štěňátko sebral. A zvítězila. A tak jsou tu teď psi dva. Baruška a Azorek. Ale misky mají pořád prázdné. Jen ta s vodou je pořád plná. Ještě že existují dobří lidé, u sousedů se oba pejsci pomějí.
Maji krásnou ložnici, ale spí tam jen paní inženýrka. Pan inženýr že chrápe a musí spát v prvním patře. Slyším je ale hádat, že by pan inženýr měl mít nějakou mladou slečnu. Víte, raději si nechávám dveře otevřené, to ne, že bych poslouchala, ale abych věděla, kdyby něco potřebovali. To pak člověk zaslechne věci. Řeknu vám, že s nebožtíkem manželem jsme si nikdy taková ošklivá slova neříkali. Moc peněz jsme neměli, ale byli jsme šťastní za každou maličkost, kterou jsme si pořídili. Řekla bych, že dneska ti lidé z toho majetku jen blbnou. Paní inženýrka panu inženýrovi vyčítá, že má nějaké účty ve švýcarské bance. A že ona ne. Jsou manželé a přitom žijí tak zvláštně. Ale já jsem ráda, že mohu u nich pracovat, a že taky občas něco šoupnu Barušce a Azorkovi, protože dobrot v lednici je tolik, že by to uživilo jeden dětský domov. Někdy se tu jídlo vyhazuje a mně je to líto. Že jsou lidi, kteří mají hlad, a pak jsou takoví, kteří už nevědí, co by snědli.
Moje maminka vždycky říkala "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej," a tak já zpívám píseň o panu inženýrovi a paní inženýrce, žije se jim sice dobře, ale s nebožtíkem jsme se měli líp. Měli jsme společnou ložnici, neplýtvali jsme jídlem, žádný účet ve švýcarské bance jsme neměli a svoje děti jsme z domu nikdy nevyhodili. Halt, nová doba...
