Jaká nás čeká budoucnost v horizontu pěti let, kdy do našich životů stále více proniká automatizace a robotizace?
Motto "Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje. Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele." (Kazatel 2 - 3, Úděl utiskovaných, 4.1)
Probudila jsem se brzy ráno. Hodiny ukazovaly čtyři a mně už se nechtělo spát. Přemýšlela jsem o světě, o tom, co nás čeká. Včera jsem učila v bance a probírala se různá témata. A také automatizace a robotizace, které stále více pronikají do našich životů a budou je ovlivňovat víc a víc. Když si to vše vezmu zpět,. Před několika lety byla situace ve firmách jiná. Pracovalo v nich více lidí. Ale dnes? Kanceláře, které byly dříve plné, se vylidnily, jsou prázdné a zbyl v nich jen prach. Lidé přišli o práci. A to neplatí jen pro kanceláře.
Jaká jsou vůbec dobrá povolání s výhledem do budoucnosti? Těžko říci, protože pokrok jde tak rychle dopředu, že jsou lidé nahrazováni roboty, kteří pracují za ně. A je to dobře? Vždyť se dá čekat, že v horizontu pěti, deseti let přijde mnoho lidí o práci a můžeme očekávat sociální nepokoje. A to potká spoustu odvětví, nevyhne se bankám, dopravě, obchodům a dalším oblastem. Jaká jsou vhodná zaměstnání pro člověka, aby mohl pracovat, aby nebyl vyměněn za robota, který bude vykonávat práci za něj. Těžko říci. Budou to psychologové, kteří budou spolu s psychiatry léčit pochroumané lidské duše, trpící z pocitu zbytečnosti? A kdo další bude moci pracovat?
Že člověku hrozí nebezpečí z přílišné technizace, zneužití techniky, varoval už Karel Čapek. Měl obavy o člověka, měl obavy z toho, že z lidských životů vymizí láska, která je tolik potřebná. A vidíte. Najednou mám stále větší pocit, že se jeho slova naplňují. Stačí se jen kolem sebe podívat. Stačí vyjít ven a potkávat lidi, kteří mají na uších sluchátka a jsou napojeni na jinou civilizaci než na tu, kterou znám já. Jsou někde jinde v jiném světě, v němž není místo pro lidský dotek, přirozenou komunikaci a mně se to nelíbí. Mám z toho najednou strach.
Na počátku dvacátého století napsal František Gellner báseň Perspektiva. A báseň vůbec nevyznívá optimisticky, protože on končí tím, že si zítra lehneme do rakví. Básník nevidí ve svém životě žádnou perspektivu, jeho jedinou perspektivou je rakev. To je velmi pesimistická vize. A já jsem něčím obdobným plná. Najednou se se mi zastesklo. Zastesklo se mi po vůni divokých růží, která natrhal kluk pro svou dívku, když s ní šel na rande. Opojná vůně divokých růží. Jako by tu nebyla a místo ní jsou sluchátka na uších a lidé napojeni na jinou civilizaci, v níž divoké růže nevoní...
