Žijeme v době, jež v sobě nese patologické rysy. A patologie není nic pěkného, stačí si představit oddělení v nemocnici
Motto "Blaze tobě, země, je-li tvůj král vznešeného rodu a tvá knížata jídají v náležitý čas pro posilnění, a ne pro opilství." (Kazatel 10 - 12, Kletba pošetilosti, 10.17)
Extrémní sucho. Extrémní deště. Extrémní chudoba. Extrémní mrazy. Ve výčtu bych mohla pokračovat. Ve všech případech se jedná o patologii. Snad každému se vybaví nemocniční oddělení, kde končí některá těla zemřelých či nemocné tkáně. Aby se z nich lékaři poučili, a nejen oni. Žijeme v patologickém čase, jenž v sobě nese hodně nepěkností. A my se o nich dozvídáme ze sdělovacích prostředků. Někdy si říkám, že by vůbec nebylo od věci, kdyby sdělovací prostředky zmlkly. Alespoň na jeden den. A bylo by tu ticho, nemuseli bychom si nechat podsouvat další a další extrémnosti, jež se kolem nás dějí. Každý extrém je svou patologičností nebezpečný.
Cožpak není patologické, když si žena z lesbického páru umíní, že chce být v rodném listě dítěte zapsána jako otec? Není to tak trochu mimo normu? Vnímám toto jako naprostou patologii. Ať lesbické či homosexuální páry vychovávají dítě, budiž, ale prosím ať nechce žádný z nich být zapsán v rodném listě tak, jak jsem uvedla. Jsem-li žena, jsem jednou žena a nemohu být v rodném listě uvedena jako otec dítěte. To je postavené na hlavu, příčí se to přírodě a neměli bychom být vůči něčemu takovému tolerantní.
Za extrémní rovněž považuji i fakt, že se někteří lidé chtějí ozbrojovat. Že doma drží zbraně a vyzývají i jiné, aby takto učinili i oni. To už je krůček k zabíjení lidí. A to se mi ani krapek nelíbí. V souvislosti s emigrační vlnou narůstají nacionalistické tendence, což signalizuje nebezpečí. Nacionalismus kráčí ruku v ruce s populismem. A na populismu a nacionalismu si někteří politici budují svou politickou image. Jak laciné. Zatím vítězí zdravý rozum. Ale jak tomu bude dlouho? Většina populace je snadno manipulovatelná, dokáže podlehnout vlivu médií a plamenných slov některých politiků. A z toho cítím pro lidstvo hrozbu.
Extrémů bychom kolem sebe našli víc než dost. Mladí lidé, kteří horko těžko shánějí peníze, aby si mohli pořídit své vlastní bydlení. A jako protiklad je tu společenská vrstva, která nepracuje, stát jí vyplácí sociální dávky, tato vrstva nemá problémy s bydlením, nemusí si brát žádnou hypotéku. Protože je tu stát, který se o ni postará. Ale lidé, kteří pracují, takové výhody nemají. Není to další extrém doby?
Padesátiletý člověk. Je podřízeným různým senior manažerům, junior manažerům, HR manažerům. Kdoví jakým ještě manažerům je podřízený. A tento člověk přichází o práci, protože ztratil svou výkonnost. Ale kdo chce zaměstnat člověka, jenž překročil padesátku? Jako by byl prašivý, firmy od něj dávají ruce pryč. Přitom důchodový věk se prodlužuje. Není to další extrém, jenž doba přináší?
Žena ve věku okolo třiceti. Žije v partnerském vztahu. Chodí do práce, je-li doma, nezajímá ji nic jiného než počítač. Kolem ní chlívek, všude se válejí poházené svršky, špinavé nádobí, ale ji to nevyvádí z konceptu. Jestliže je doma, tráví svůj čas na počítači. Hraje hry, chattuje na facebooku. O funkci kuchyňského sporáku ví jen to, že se nachází v kuchyni. Nevaří. Jednak to neumí, jednak si nějakým vařením nebude připravovat o čas, kdy může být online. Dítě ve svém životě neplánuje. Proč by měla? Aby měla povinnosti? Aby neměla čas na PC hry? Aby přišla o práci? Spíš než dítě si pořídí psa, jehož rozmazluje. Ale dítě do jejího světa nepatří. Není to další extrém? Jako mladé jsme se těšily, až se staneme maminkami. Je tomu tak i dnes?
Patologie doby. V každé se nějaká najde, neříkejme si, že dříve bylo líp. Extrémy tu byly a budou. Jen si člověk musí uvědomit nebezpečí, které přinášejí. Potencionální nebezpečí pro lidi.
