S odcházejícími pány profesory neodmyslitelně odchází úroveň českého školství, jakou už těžko budeme mít
Motto "Učení moudrého je zdrojem života, pomůže uniknout léčkám smrti." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 13.14)
S odcházejícími pány profesory neodmyslitelně odešla či odchází úroveň českého školství, jakou už těžko budeme mít.
Je mi z toho až úzko, když si představím, že většina mých kolegů, kteří stáli na prahu mého vstupu do učitelského povolání, už tady není. Zůstal po nich kráter, který se jen tak nezaplní. Tito pánové si svou autoritu vydobyli svými znalostmi, nádhernou češtinou, zevnějškem dokonalého gentlemana. Obdivovala jsem jejich češtinu, dikci, slova, která volili. Nikdy se nesnížili k tomu, aby ke svým studentům hovořili obecným jazykem, nikdy se nesnížili k tomu, aby použili výraz "nashle". Jakmile slyšeli, že se někdo loučí těmito slovy, dotyčný pro ně skončil. Protože se projevil jako prznitel českého jazyka a mí kolegové si své mateřštiny velice vážili. Vyzařovala z nich majestátnost, studenti v nich viděli své vzory a toto si odnesli do svého života. Že mohli být vyučováni lidmi, kteří měli vysokou odbornou i morální úroveň.
Mí kolegové už tu povětšinou nejsou, na jednu stranu jsem ráda, že nevidí, kam jsme se jako země dostali. Že nejsou svědky jedinců, kteří se ocitli v roli učitelů a přitom postrádají základní normu chování. Vezměme si například situaci, kdy končí školní rok či začíná nový. Jedná se o slavnostní chvíli, proto není přípustné, aby přišel učitel oděn v krátkých kalhotách a sepraném tričku. Degradace. Nic jiného mě v souvislosti s tímto jevem nenapadá. Mladší kolegové tímto degradují učitelské povolání. A když k tomu přidám obecnou češtinu, s níž promlouvají ke svým svěřencům, je to další projev klesající úrovně našeho školství. A když zmiňuji společenské chování, nedá mi to, abych se nezmínila o něčem, co jsem tento týden zažila. Měli jsme nějaké školení, a když vešel lektor do místnosti, nepozdravil. Co na to říci. Učíme děti, aby uměly zdravit, a přijde dospělý, navíc lektor, a neví, že má při vstupu do místnosti pozdravit? Opět ukázka toho, jak se někteří lidé neumí chovat v běžných každodenních situacích. I na adresu některých učitelů musím bohužel konstatovat, že postrádají základní slušnost, kterou je zdravení.
Vím, že jsem příliš konzervativní, ale nikdo mi nevymluví, že určité jevy by měly být v našem životě zachovány. Krom dodržování normy slušného chování sem jednoznačně patří náš jazyk a jeho používání na veřejnosti. Měli bychom jej hýčkat a podle toho se k němu chovat i zacházet s ním. Tomu mě naučili mí učitelé a později i kolegové
Jenže doba se posunula a stále se posouvá do bahna. Jako malá jsem měla strach z rašelinišť či bahnitých terénů. Před očima mi pokaždé vytanuly záběry z českého filmu Král Šumavy, hlavně šumavské slatě, v nichž člověk může utonout. A něco obdobného se teď odvíjí v našem světě, v našich školách. A nejen v nich. Lidé stále víc zapomínají na krásu naší mateřštiny, kterou zredukovali na hrubé a nespisovné výrazy. Snažím se nepodlehnout všem těm, kteří se loučí slovy "nashle", kteří nejsou s to se vyjádřit, aniž by nepoužili ukazovací zájmena, aniž by náš jazyk neprznili slovy z angličtiny. I když jsem angličtinu vystudovala a mám k ní víc než kladný vztah, z duše se mi protiví, když slyším, jak se dostává do naší mluvy. Tam nemá co dělat. Naše řeč se pro angličtinu nenarodila, naše řeč se narodila, aby se z ní daly psát krásné básně, romány, divadelní hry. A na to nesmíme zapomínat a musíme mít toto na paměti.
Do ruky se mi dostaly básně Jaroslava Seiferta. Učarovala mi jeho báseň Až jednou ze sbírky Jaro, sbohem.
"Až jednou bíle prokvete ti vlas
- jen odpusť, prosím, negalantní zmínku,
čas bídák je a ukrutník je čas -,
až budeš jednou státi na stupínku
a dětem veršík číst..."
Nějak jsem si slova našeho básníka přetransformovala do svého života, kdy jeho slova vnímám jako poselství o čase, vzpomínku, co kdysi bývalo a už tu není. Jsem pouhé nic v tomto světě, přesto se snažím uchovat poselství svých kolegů i výše zmiňované básně. Někomu se to může zdát zbytečné a nijaké, když je dnešní doba poplatná businessu a duchovní svět jde stranou. Ale pro mě toto neplatí. Jednou jsem se dala na učitelské povolání, snažím se uchovat nejen spisovný jazyk, ale vše, co činí učitelství učitelstvím. Zachovat si svou důstojnost, nikdy neklesnout na úroveň vulgarit, které jsou stěžejními výrazy mých žáků. Kdybych používala jejich výrazivo, nebyla bych o nic lepší než oni. Jsem zřejmě novodobým donem Quijotem, ale někdo musí mít své ideály a bojovat s větrnými mlýny, nemyslíte?
