Není snad otravnějšího člověka než toho, jenž se neustále ve svém těle nimrá a zdravotními neduhy se šimrá. (Tak trochu jsem parafrázovala slova českého básníka Františka Gellnera).
Motto "Kdo je moudrého srdce, je nazýván rozumným, lahodná řeč přidává znalostí". (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 16.21)
Není snad otravnějšího člověka než toho, jenž se neustále ve svém těle nimrá a zdravotními neduhy se šimrá. (Tak trochu jsem parafrázovala slova českého básníka Františka Gellnera).
Natrefíme-li v životě na jedince, který nezná jiné téma než choroby, platí zde jediné. Od takového člověka pryč, protože nic pozitivního z něj nekouká. Hypochondr si vždy najde důvod, aby mohl hovořit o prodělaných nemocech, ty se mu staly jeho životním tématem. Ale kdo má náladu poslouchat někoho, kdo si jen stěžuje na život? Kdo nechce vidět žádná pozitiva, protože se stylizoval do oběti nemilosrdného osudu, který mu, chudáčkovi, nadělil takové životní trauma? A tím je velký strach z toho, že onemocní, jako by nestačil fakt, že už nemocný je?
Hypochondr bývá zacílen jen na sebe, odmítá jiná témata, než kterými jsou choroby, prodělané či potencionálně jeho život ohrožující. Takový člověk má především nemocnou duši, nemocnou mysl, která ovládá jeho tělo. Hypochondr si své nitro natolik zaneřádil neustálým strachem z bacilů, z virů, ze škrábnutí, kýchání druhých lidí..., že se mu v podstatě příliš pomoci nedá. Je to druh jedince, který dokáže svým hekáním vyluxovat energii jiných lidí, proto je zapotřebí nenechat jej do svého života vpustit, protože byste z něj mohli onemocnět.
Na věčně fňukající hypochondry platí hláška Rudolfa Hrušínského z filmu Vesničko má, středisková. "Tak víš, kam jeď? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš do čeho jdeš".
Pro mnohé české seniory, a nejen pro ně, se konverzace velmi často omezuje jen na jejich chorobopisy, rodinné anamnézy, přitom toto jsou témata pro lékaře. Ale hovořit o tom ve společnosti? Tak trochu mimo mísu, nemyslíte?
Život se má umět prožívat ve všech jeho podobách, neměli bychom se bránit popadnout jej za pačesy a vnímat vše, co se děje. Nikdo z nás to nemá lehké, to by byl život nuda, je důležité nezastavit se v čase, nevzpomínat na to, jaké to kdysi bývalo lepší, ale být tady. Tady v přítomnosti a být šťastný, že tu mohu být. Ale bere-li někdo život jako velkou křivdu, není pak divu, že jeho tělo onemocní. Pocit křivdy a strachu spouštějí všemožné zdravotní neduhy, jsou to pro člověka velmi nebezpečné emoce, neměli bychom je v sobě pěstovat, hýčkat jimi svou duši, jíž můžeme časem věčným kňouráním úplně zdemolovat. Měli bychom umět naslouchat svému tělu a dělat mu dobře. A k tomu nám dopomáhá pozitivně nastavená mysl, vědomí, že i po dnech tmy opět uvidíme světlo, které nám vykouzlí úsměv na tváři.
Přeji hezkou neděli a pozor na hypochondry...
