Spousta násilí, jehož jsme svědky, se rodí v rodinách. Své rodiče si žádný z nás vybrat nemůže, proto bývá v dětství odkázán na to, co se děje doma.
Motto "Hospodine, nakloň ucho, odpověz mi, jsem tak ponížený, zubožený. Ochraňuj mě, jsem tvůj věrný, spas, můj Bože, svého služebníka, který v tebe doufá..." (Žalm 86, Hospodine, nakloň ucho, odpověz mi, 86.1, 86.2)
Spousta násilí, jehož jsme svědky, se rodí v rodinách. Své rodiče si žádný z nás vybrat nemůže, proto bývá každý z nás v dětství odkázán na to, co se děje doma. A právě to, co se děje doma, nás poznamená na celý život. Narodíme-li se do funkční rodiny, v níž panuje láska a respekt, máme do života vyhráno. Ocitneme-li se však v prostředí plném hádek, manipulace a násilí, naše psychika to odnese a bude se nám to vždy vracet. Budou se v nás probouzet ošklivé okamžiky z dětství i v dospělosti. Kdykoli se ocitneme v nekomfortní situaci, spustí se v nás něco, co se v nás uložilo, když jsme byli dětmi. A museli jsme strpět to, co nám kolikrát naši rodiče předváděli.
Dnes se hodně hovoří o domácím násilí. Může být fyzické, ale i psychické. Fyzicky napadená osoba má na sobě šrámy, které nelze přehlédnout. Psychicky týraná osoba má rány ve své duši, což bývá snad ještě horší. Muži jsou zpravidla viněni z toho, že právě oni fyzicky napadají své ženy. Ale ze svého života znám případ muže, jenž čelil fyzickému násilí ze strany své ženy. Profesí pilot kapitán u prestižní letecké společnosti, ale doma žena, jež volila různé formy napadení. Házela po něm kompoty, jehlovým podpatkem mu rozbila čelo, a když byl s ní i se svými kolegy na horách, tam jej zmlátila lyžařskými hůlkami. Jen z toho titulu, že upadla a všichni to viděli. Jako viníka označila svého muže, proto jej zbila. Manželství samozřejmě nevydrželo, ale žena se mu pomstila na jejich společné dceři.
Psychické násilí je zrůdné. Jeho obětí se stávají slabí jedinci bez dostatečné sebedůvěry. Dostat se do spárů tyrana a manipulátora značí velkou zatěžkávací zkoušku. Zdravý jedinec ze vztahu, v němž je naprosto podroben vůli diktátora, unikne. Takový vztah ukončí. Horší je to s jedincem, jenž se nechá vtáhnout do role ovládaného. Nechá se emocionálně vydírat, odstřihne od sebe svou rodinu, své příbuzné, své přátele, žije jen tak, aby vyhověl vůli diktátora. Člověk, jenž je schopen vzdát se úplně všeho jen za cenu toho, aby byl tyran spokojen, postupem času ztrácí svou identitu. Už nemá své já. Lidé, kteří žijí v dlouhodobém vztahu s diktátorem, začnou časem trpět tzv. Stockholmským syndromem, začnou dokonce svého tyrana mít rádi a bránit jej před ostatním světem. Takovým lze již těžko pomoci, jsou natolik zdecimováni životem s tyranem, že pozbyli jakékoli své vůle i sebevědomí, že by mohli vzít svůj život do svých rukou. Neuvědomují si, jak strašlivý dopad to bude mít na děti v případě, že si děti s tyranem pořídí.
Co říci na závěr. Mezilidské vztahy nejsou jednoduché. Měla by v nich vždy platit svobodná vůle, ochota se domluvit, umět řešit náročné situace bez vulgarit a násilí. Každý člověk má svou důstojnost a měl by si ji uchovat, pěstovat si vlastní sebejistotu, protože pak jedině nemůže padnout jako kořist do spárů násilníků, kterých není mezi námi málo. Být nezávislý. To je nezbytná podmínka pro spokojený život. Finanční nezávislost hraje velkou roli, každý by měl mít toto na mysli. Vědět, že se bez toho druhého obejdu, že není na něm můj život závislý. Neboť staneme-li se na někom závislými, je to jen krůček k tomu, aby si z nás časem mohl dělat, co chce. Ale proto jsme se přece nenarodili...
