Nikdo z nás nezná dne ani hodiny

Motto "Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš". (Kazatel, 7 - 9, 9.10)

Nikdo z nás nezná dne ani hodiny, kdy u našich dveří jednoho dne zazvoní vyzáblá ženská ve špinavé zástěře, s šedáky skrytými pod šátkem, ženská s úzkými rty a špičatými lokty. V ruce žádnou kabelku, ale přijde s kosou, Ústa otevřeme údivem, nejen nad tím, že přišla, ale i nad tím, jak dokonale zná náš život. I když bude říkat, že nadešel náš čas, přesto se budeme bránit, že ještě nechceme odejít, že ještě chceme setrvat tady, na tomto světě, který nás kolikrát tak štve.

Jedno je v našich životech spravedlivé. A tím je čas. Ten je tím nejcennějším, co v životě máme. Záleží, jak s ním každý naloží. Když jsme mladí, mnohdy mávneme rukou nad tím, že jsme prolelkovali celý den, někdy i celé dny, někdy i víc. Vždyť toho máme ještě tolik před sebou. Jenže čas tak rychle plyne, že než se jeden naděje, začínají se k němu slétávat černí havrani, aby mu zvěstovali, že vyzáblice s kosou už je na cestě.

Dokážeme tolikrát lát nad nepravostmi světa, nad tím, co všechno nás v životě štve, přesto se nám z něj nechce. Držíme se jej jak lejno košile. Měli bychom vnímat život jako dar, i když se to někomu může zdát jako klišé. Měli bychom každý z nás žít především svůj vlastní život, nežít život někoho jiného. Je pochopitelné, že v čase, kdy vychováváme své děti, koncentrujeme většinu své pozornosti právě na ně. Ale když dospějí, přichází čas, abychom je nechali vylétnout a my opět máme šanci ještě něco se svým bytím něco udělat. Nesnažit se někomu přizpůsobovat, ale být sami sebou. To by mělo platit vždy. Žít svůj život, o jehož tvaru a barevnosti rozhoduje každý sám za sebe. Nelze někoho vinit z toho, že se mi nedaří. Veškerá zodpovědnost mého konání, mých prožitků, záleží jen na mně, na nikom jiném.

Je smutné vidět lidi nejen seniorského věku, kteří svůj život vzdali. V podstatě jsou dlouhodobě mrtví, i když sice ještě žijí, rezignovali na své vlastní představy, na svá přání, místo toho žijí životy svých dospělých dětí či partnera či partnerky, kteří si je po celý život snaží přetvářet k obrazu svému. Obé je špatně. Nelze žít život dospělých dětí, případně vnuků, nelze obětovat svou vlastní identitu ve prospěch někoho jiného. Protože každý člověk je originál a měl by se jako originál uchovat až do dne, kdy u něj zazvoní ta s kosou. 

Být sám sebou by mělo být samozřejmostí pro každého z nás. Na každém z nás se najdou pozitiva a na ně je nutno se v životě zaměřit. Nenechat si nikým vzít to, co je na mně hezké, ale uchovat si to. Pak, až přijde obávaná ženská ve špinavé zástěře, si budeme moci říci, že jsme nežili nadarmo, že jsme si uchovali své vlastní já, byli jsme sami sebou...